Kritika nad vyjádřením pana ombudsmana Křečka na adresu ukrajinského prezidenta je bouří ve sklenici vody, jež zas a znovu ukazuje na černobílé vidění společnosti, která místo racionálního přemýšlení volí emocionální výkřiky.
Pro začátek sumář jednotlivých aktérů a jejich prohlášení:
„Vedení Aliance v pátek dalo zelenou dalšímu bombardování ukrajinských měst a vesnic tím, že odmítlo vytvořit bezletovou zónu… Všichni lidé, kteří ode dneška zemřou, zemřou také kvůli vám, kvůli vaší slabosti, kvůli vaší nejednotě… Jediné, co Aliance dokázala udělat, bylo dostat přes svůj zásobovací systém 50 tun nafty pro Ukrajinu. Snad abychom mohli spálit Budapešťské memorandum...“ Volodymyr Zelenskyj
„Pomáháme jak můžeme na úkor vlastních občanů a ještě se máme nechat urážet? Přestává se mi to líbit…..“ Stanislav Křeček
„Neexistuje žádné “my, nebo Ukrajinci”. Pomoc Ukrajině je v této chvíli samozřejmostí. To, že musíme myslet na naše občany, je jasné a vláda to dělá a bude dělat. Pan Křeček i pan Babiš ale musí pochopit, že Ukrajinci bojují i za naši svobodu, a přestat vykopávat umělé příkopy,“ Vít Rakušan
„Zelenskyj ukazuje svým osobním příkladem, že je ochránce práv lidí v jeho zemi a ty osobně brání. Pan Křeček zjevně nechápe kontext, je v pozici, ve které nikdy neměl být, bohužel minulá vládní koalice mu to dala jako trafiku,“ Marian Jurečka
Slova ukrajinského prezidenta jsou urážlivá, to je prostě fakt. Můžeme se bavit o tom, jak rychlá a nakolik intenzivní byla reakce jednotlivých států a organizací, případně celé EU a NATO. Zda se mohla některá vyjádření přednést dříve a razantněji, stejně jako následné činy. Nic to ale nezmění na faktu, že (postupná) jednota většiny států světa (včetně i nakonec celé EU a NATO) a jejich reakce na Ruskem vyhlášenou válku, realizované sankce proti Rusku a jejím představitelům, a pomoc Ukrajině jak v oblasti humanitární, tak v oblasti vojenské, jsou od konce 2. světové války zcela bezprecedentní. Mnoho zemí (Německo, Švýcarsko, Finsko, Švédsko…) dokázalo překročit svůj práh a učinit kroky, vydat prohlášení nebo začít diskutovat o věcech, která by před několika měsíci byla zcela tabu. Všichni pomáháme s vědomím toho, že to bude mít dopad na nás samotné, že se budeme muset uskromnit a připravit se na horší časy. Z tohoto hlediska je zcela pochopitelné, že pro mnoho lidí byla výše uvedená slova ukrajinského prezidenta studenou sprchou a zvedla je ze židle. Včetně mě.
Pak jsem si ale na tu židli sedl zpátky a zamyslel se. Prezident Zelenskyj je také v bezprecedentní situaci, kterou dlouhá desetiletí žádný jiný světový státník nezažil. Jeho zemi napadl agresivní soused, jaderná velmoc, s diktátorským vedením, které odmítalo uznat Ukrajinu jako samostatný stát a její vedení jako legitimní představitele. Jsou bombardována města s civilním obyvatelstvem, umírají nejen vojáci, ale i civilisté, včetně dětí. Miliony dalších obyvatel jsou na cestě ze země a jako uprchlíci prosí o pomoc v cizích krajinách. I když Ukrajina obstojí a nepodlehne Putinově nenávisti, její obnova (i se zahraniční pomocí) bude velmi obtížná, pomalá, a se strachem, kdy se opět na východě začnou stahovat mračna. Neochotu vyhlásit nad Ukrajinou bezletovou zónu, včetně důvodů s tím spojených, musí i pan Zelenskyj chápat, ovšem má na to v době, kdy jeho lidem padají dělostřelecké granáty na hlavu, pochopitelně jiný pohled a názor. Prezident Zelenskyj přes to všechno bojuje, motivuje a brání svou vlast se zarputilostí a silou, kterou mu mohou mnozí západní politici jen tiše závidět. Ale míra jeho vyčerpání a zoufalství se musela dříve nebo později projevit, a v takových momentech i velcí lidé dělají a říkají věci, které by neměli.
Předstírat, že se nás slova ukrajinského prezidenta ani v nejmenším nedotkla, by bylo pokrytecké. Na druhou stranu, musíme chápat situaci a okolnosti, za kterých byla vyslovena, a svědomí nám zde velí podívat se na věc očima druhé strany, snažit se pochopit opačný pohled a být shovívaví. Pan Křeček šel o ten jeden krok dál a to, co si mnozí z nás mysleli, řekl otevřeně. Neřekl nic nepravdivého, dezinformačního ani urážlivého, jen nešťastného v nevhodnou dobu. Ostrakizaci, jaké se mu dostalo i od vysokých politických činitelů, si nezaslouží. Za svůj názor, který je zcela legitimní a na který má zcela jistě právo, by se mu nemělo dostávat veřejného pranýřování, spíše by měl vést ke hlubší diskuzi nad problémem, který předkládá. V tomto kontextu, pánové ministři Rakušan a Jurečka udělali stejnou „chybu“, jako pan ombudsman. Místo snahy o hlubší pochopení problému a konstruktivní diskuzi nad ním vystřelili emocionální kulku, které měla za cíl pana ombudsmana metaforicky odstřelit. Nakolik bylo jejich motivací čistě jejich vnitřní názor, nebo vnější politické vyhrazení proti panu Křečkovi, nechávám na jejich svědomí… Děkuji alespoň panu premiérovi Fialovi, který od začátku zachovává klidnou hlavu, nad věcmi přemýšlí a jedná tak, aby společnosti dodal klid a rozvahu a zbytečně ji nerozděloval tak, jak se to daří jiným.
Svět totiž není černobílý, není jen dobro a zlo, nejsou jen hrdinové a padouši. Názorová škála je stejně pestrá, jako život sám, a odlišné názory (v legitimních a morálně ospravedlnitelných mezích) v něm mají své nezastupitelné místo. Formu „jednoho správného názoru“, který nesměl být zpochybňován, nahrazován a často ani komentován, jsme měli v našich dějinách mnohokrát. Současná doba nám jej na příkladu diktátorského Ruska ukazuje znovu, a nikdo není asi tak naivní, aby si myslel, že je to naposledy. Nakonec, i mnohé západní státy v této době často bojují s progresivistickým nástupem myšlenky „správného názoru“. Žádný správný názor ale není, je jen názor, nad kterým se může diskutovat.
Prosím tedy nejen pány Zelenského, Křečka, Rakušana a Jurečku, ale nás všechny – přemýšlejme nad myšlenkami ostatních i nad svými vlastními předtím, než na ně zareagujeme. Konstruktivní kritika je vždy větší pomocník, než emocionální výbuch.
