Morálně-politický a politicko-morální mandát poslance

Poslední dobou čím dál častěji slýchám naše politiky (zne)užívat slovo "mandát". Stále se jím kryjí jak husité za vozovou hradbou a je pro ně stejně tak stéblem slámy tonoucího, jako nedobytnou pevností mocipána. Vědí ale naši poslanci, jakým slovem se to vlastně ohánějí?

Pojďme si na chvíli představit, že jsme v ideální společnosti, kde ti "správní" lidé vstupují do politiky skutečně dle ústavního slibu "v zájmu lidu". Takový člověk by si měl uvědomit, že potřebuje postupně získat mandáty dva - morálně-politický a následně politicko-morální.

Morálně-politický mandát je v zásadě otázkou svědomí každého jednotlivce, jeho uvědomění si své vlastní ceny pro republiku a případné kladné ohlasy z jeho okolí, které se obeznámí s jeho myšlenkou vstoupit do politiky. Každý takovýto člověk si musí být jistý, že bude pro svou vlast přínosem, že se bude skutečně zasazovat za zájem lidu, a ne za zájem svůj nebo jednotlivých politických či společenských skupin. Okolí tohoto člověka - ve smyslu jeho politického uvědomění - by se mělo postupně rozšiřovat a v každém jednotlivém okamžiku by měl tento jedinec "pociťovat" přinejmenším stejný, či ještě lépe silnější mandát, který ho následně bude opravňovat ke vstupu do politiky. Čím silnější bude konečná podpora veřejnosti k jeho možné angažovanosti při správě státu, tím silnější bude i jeho mandát.

Pochopitelně tento úvodní nebo vstupní mandát není možné nijak měřit, není o něm hlasováno ani není nikde schvalován. V dnešní době však máme ideální podmínky pro jeho sledování a následné vyjdření se k němu - nezávislá média, internetové diskuze, blogy, veřejná vystoupení. Ještě nikdy v minulosti neměli lidé tolik příležitostí poznat svého "budoucího vláce" dříve, než začne vládnout.

Politicko-morální mandát potom přímo navazuje na předešlý, nebo ještě lépe, je z něj utvářen. Vzniká okamžikem zvolení a na politika je přenesena zodpovědnost při správě státu a práva jeho lidu. Stále je však tento mandát založen na původním, více morálním rozměru, a od tohoto svazku se nelze nikdy distancovat. A zde právě začínají naši političní představitelé dělat chyby...

Jsou tu dvě hlavní rizika pro ztrátu mandátu - zatajené informace a neplnění předvolebních slibů. V prvním případě je ztráta mandátu nepochybná. Voliči na počátku volili člověka, o kterém měli jistou sumu informací, a dle těchto informací usoudili, že pro ně bude dobrým představitelem, na kterého mohou delegovat část své moci. V okamžiku, kdy se objeví informace, které politik před svým zvolením zatajil, nebo se vyskytnou skutečnosti v průběhu vykonávání mandátu, které jsou v rozporu s původní prezentací této osobnosti, je politikův mandát ztracen, neboť je zde již jiný člověk, než kterého občané v dobré víře zvolili.

Druhý případ - neplnění předvolebních slibů - je poněkud složitější záležitostí. Zde se ukazuje nedokonalost pluralitní demokracie, kde je v zájmu utváření koalic z původních slibů  a záměrů ustupováno. Politici pak snadno obhajují neplnění svých slibů s poukazam na nutnost vzájemných ústupků při koaličních vyjednáváních. Veškerá zodpovědnost se potom samozřejmě ztrácí v nedohlednu nebo se od ní politici distancují s poukazem na "vyšší zájmy". Někdy si říkám, že ačkoli by hlavním cílem každé politické strany mělo být dosažení většiny v zastupitelském sboru, mají vlastně strany ohromné štěstí, že vždy musejí utvořit alespoň dvoučlennou koalici. Nedokáži si totiž představit, že by kterákoliv strana v celém politickém spektru mohla a chtěla všechny své předvolební sliby splnit.

Při pohledu na naší politickou scénu, zasedání obou komor parlamentu, koaliční jednání, opoziční kritiku, postoje politických stran a prohlášení jednotlivých poslanců je zřejmé, že skutečných "mandátů" je v naší politice jako šafránu. Proto až budete opět poslouchat některého z poslanců či senátorů, jak vypouští z úst toto slovo, zamyslete se nad tím, zda jej vůbec kdy vlastnil a zda jej tedy vypouští oprávněně. Myslím, že se v mnoha případech nad jeho projevem jen smutně pousmějeme...