Demokracie přináší svobodu, která ale nemusí být vždy a všude stejná. Jak můžeme porovnat úroveň této svobody v různých zemích? Podle čeho poznáme sílu demokracie? Co nás upozorní, že je zapotřebí začít demokracii aktivně chránit?
Nebudu tu obhajovat myšlenku, které věřím, že demokracie je přese všechny své nedostatky tím nejlepším systémem pro společnost. To si nechám až na někdy příště. Připustím ale, že demokracie je zároveň systémem nejméně stabilním, který čelí neustálým tlakům z jedné strany populistickým až nacionalistickým, z druhé strany pak socialistickým až komunistickým. Absolutní vrchol či demokratický ideál je abstraktním pojmem, jehož dosažení je statisticky vyloučeno, zejména z důvodu rozdílnosti v myšlení jednotlivých lidí, ale i z důvodů samotných demokratických principů, které staví na věcech, jako jsou konsenzus, vláda většiny s přihlédnutím k oprávněným zájmům menšiny, nebo poskytování svobody a práv i pro ty, kteří proti ní samotné brojí.
Z těchto důvodů je zřejmé, že v různých zemích bude úroveň demokracie, potažmo skrze ní poskytované svobody, různá. Podobně jako po Gaussově křivce, budou jednotlivé státy stoupat směrem k nedosažitelnému vrcholu, lavírovat v jeho blízkosti nebo pomalu sklouzávat k jiným formám státního zřízení. Stejně jako jiné společenské aspekty, také demokracie může být (a měla by pravidelně být) podrobována posouzení své úrovně či kvality. Používáme nepřeberné množství nástrojů a ukazatelů, které nám pomáhají demokracii měřit, ale většina z nich nám samostatně nedá celkový obraz, pouze dílčí pohled na část demokracie nebo její projev. Jsou ale i takové nástroje, které ve své jednoduchosti dokáží celkem spolehlivě aktuální stav posoudit. Jedním z nich je zhodnocení možnosti veřejného kritického myšlení, či zjednodušeně možnost veřejně pokládat otázky nebo prezentovat své názory.
Možnost se ptát byla v dějinách lidstva potlačována všemi systémy, které svou existenci stavěli na moci, útlaku a strachu - teokracie. absolutismus, křesťanská církev, totalitní režimy, náboženská hnutí a sekty. Byla určená myšlenková linie nebo konstrukt, jehož dodržování a veřejný souhlas s ním byl státní (veřejnou, společenskou...) mocí do určité míry vyžadován. V totalitních systémech (nacionalistických i komunistických) je tato míra absolutní, v populistických či socialistických systémech pak částečná, případně omezující pro život daného jedince. Tato omezení nám pak mohou ukázat, zda tyto režimy jsou přikloněny spíše k demokracii, nebo k totalitě. Ovšem ani samotná demokracie není ušetřena těchto omezení.
Jak jsem uvedl, demokratického ideálu nelze dosáhnout, protože demokracie musí také uplatňovat omezení v možnostech projevu, a to ze dvou důvodů - pro obranu před těmi, kteří proti demokracii bojují, a pro obranu před sebou samotnou. Bezbřehá demokracie, ve které nejsou stanoveny žádné mantinely, žádné hranice, postupně zničí sebe samu zevnitř, i kdyby ji nikdo zvenčí neohrožoval. Vždy se totiž najdou lidé, kteří tuto bezmeznou svobodu využijí pro svůj prospěch, a začnou ji zneužívat na úkor ostatních. Základní, neodstranitelnou hranicí svobody je to místo, kde začíná svoboda druhého. Příliš často si neuvědomujeme, že v honbě za našimi vlastními právy téměř vždy budeme ohrožovat (a někdy i porušovat) hranice práv jiných lidí.
Dnešní doba nám dává možnost aplikovat posouzení možnosti pokládat otázky v různých státech, které jsou blízko nás, a posoudit tak úroveň jejich demokracie (kterou téměř vždy proklamují). Vezměme ceduli, na které bude napsáno "PROČ NÁM VLÁDA LŽE?". Postavme jednoho člověka s touto cedulí před Strakovu akademii, druhého člověka před Budínský hrad a třetího před Kreml. Jaký bude výsledek? Člověka před Strakovou akademií možná zkontroluje hlídka policie, a po prokázání totožnosti ho nechá stát dál. Člověk před Budínským hradem už to tak lehké mít nebude - dost možná se sveze na policejní stanici, bude podroben výslechu, jeho jméno se objeví v dokumentech několika státních úřadů, budou se na něho doptávat v jeho bydlišti, zaměstnání... a s trochou štěstí, když už nebude znovu "zlobit", se mu nic dalšího nestane, ale v hledáčku státní moci už zůstane. Třetímu člověku u Kremlu už není vůbec co závidět - nejen, že z místa zmizí během několika desítek minut, ale s velkou pravděpodobností skončí ve vězení (pokud bude mít štěstí), případně skončí úplně. S sebou vezme několik dalších lidí ze své rodiny či známých, širší okruh jeho společenských kontaktů dopadne podobně, jako náš člověk v Maďarsku.
Posouzení demokracie podle možnosti pokládat otázky je snadné a efektivní, a funguje i v naší zemi. Je úsměvné a smutné zároveň, že lidé, kteří nejvíce křičí o cenzuře, nemožnosti projevit svůj názor nebo následných persekucích za toto projevení, tím sami poskytují pravdivý obraz stavu společnosti. Kde jinde, než v demokracii, byste mohli takto svobodně projevovat i takové názory, které jdou proti aktuální vládě, proti hlavním myšlenkovým a hodnotovým proudům společnosti, proti pravdivým informacím? Tak až vás bude příště rozpalovat do běla ukřičená osoba s komunistickou vlajkou, stěžující si na to, jak jí stát zakazuje se vyjadřovat, místo rozčílení jí poděkujte, že nám zadarmo podává důkaz, že demokracie v naší zemi stále funguje.
