Pomaleji, níže, měkčeji. Tak by se dalo parafrázovat olympijské heslo pro označení moderních dětských hřišť. Ale nedopadne to nakonec tak, že to nejbezpečnější hřiště pro naše děti bude žádné hřiště?
Nedávno jsem shlédl reportáž ČT na téma bezpečnost dětských hřišť. Pracovník firmy, zabývající se jejich údržbou a opravou, zde vyjmenovával seznam bezpečnostních prvků, na které se zaměřují a které musejí hřiště splňovat. Vyjmenování seznamu zabralo dobrých pár minut, jen jako poznámka pod čarou bylo uvedeno, že tato opatření přišla - nepřekvapivě - z Bruselu. Moje děti se ještě stále občas na dětských hřištích protáhnou, a tak mě napadlo, jak moc se hřiště od dob mých dětských let změnila.
Všechny hrany pochopitelně musejí být zaoblené, žádné rohy ani ostřejší hrany se nepřipouštějí. Nesmějí být vystouplé šrouby ani jiné spojovací jednotky. Z materiálu začíná zcela dominovat plast (podle pracovníka speciálně měkčený), naopak kovové materiály nebo i dřevo jsou na ústupu. Na prvcích, které mají vyvýšená podlaží, musí být oplocení nebo rovnou plná stěna (snad aby děti neměly z metrové výšky závrať). Prvky, které se pohybují (kolotoče, houpačky), jsou potaženy ve spojích gumou, takže roztočit takový kolotoč do nějaké veselejší rychlosti vyžaduje často pořádnou páru a permanentní zápřah, zatímco houpačka se vám po pár zhoupnutí zcela zastaví. Samostatnou kapitolou jsou potom dopadové plochy. Ty musejí být minimálně z dostatečné vrstvy písku, nebo ještě lépe z gumové rohože či umělé trávy. Samozřejmostí u hřišť pro malé děti je oplocení celého areálu hřiště, aby se děti nedostaly do kontaktu se všudypřítomným nebezpečím v podobě líté, dravé zvěře (pes domácí).
Je to celé takové smutné. Obzvláště, když si vzpomenu, kde jsme si hráli jako děti my. Dodnes vzpomínám na odpoledne strávená v parku na pražské Folimance. Široko, daleko jen tráva a dlažební kostky na cestách. Středobodem bylo kamenné návrší, na kterém byly postaveny tři kovové, léty již značně zrezivělé prolézačky, které se jako chapadla chobotnice vinula z návrší do všech směrů. Myslím, ze jsme tomu i chobotnice říkali. Dalšími prvky byly kulovitá konstrukce (nazývaná zeměkoule) z kovových trubek, připomínajících poledníku a rovnoběžky, a klasický kovový kolotoč s dřevěnými sedačkami, kde jste po jeho roztočení na nejvyšší otáčky měli dojem, ze vám mozek leze uchem ven. Pro odvážnější tu potom byly šikmé, betonové plochy u nosných sloupů Nuselského mostu, nebo koryto potoka Botiče. O plastech, měkkých dopadových plochách nebo zaoblených hranách se ani nesnilo nejen nám, ale ani našim rodičům.
Klasickými výslužkami z takových odpoledních výprav potom byly nespočetné modřiny, silniční lišeje, boule, odřeniny, tržné rány, a těm nejlepším z nás se občas povedla i nějaká ta zlomenina. Doma si pak dítko vyslechlo láskyplnou útěchu “Když jsi blbej, tak to bolí”, občas přišel i přídavek za roztržené triko či kalhoty a den byl zakončen lekcí chemie spojenou se zpěvem při aplikaci kysličníku. Rány se zacelily, modřiny zmizely, vzpomínka na kysličník se vykouřila z hlavy a my se další den zase těšili na to, až půjdeme prozkoumávat výšky i hlubiny dětského světa.
Doba se v mnoha ohledech mění, ale jedna z věcí, které podle mě zůstávají stejné, je dětská duše, která stále stejně touží po dobrodružství s tou správnou dávkou dětského adrenalinu. Proto jsem rád, že moje děti si pořád umějí vytvořit ten svět, který jsem znal i já, lezou po stromech, běhají po trávě a místo zaoblených hran dávají přednost skalám a korytům potoků. A doufám, ze to tak zůstane i jejich dětem. Zákazů a příkazů může rodič, vláda nebo EU vymyslet bezpočet, ale tou správnou cestou k vývoji a zdravému sebevědomí našich dětí je poskytnout jim i tu správnou dávku nebezpečí, spojenou s naší důvěrou v ně samé a s budováním jejich zodpovědnosti.
