Dočkáme se někdy zdravotního připojištění?

Nedávno se objevily úvahy o možnosti zavedení zdravotního připojištění. Téma se pravidelně objevuje od vzniku veřejného zdravotního pojištění v devadesátých letech. K posunu nikdy nedošlo, pokusy o zavedení vždy skončily nezdarem.

Podle studie  jedné z největších světových zajišťoven Munich Re se v žádné postkomunistické zemi nepodařilo od návratu k demokratickému režimu žádné kompaktní, efektivní zdravotní připojištění pro své občany zavést.

Hovoříme-li o zdravotním připojištění, respektive o soukromém zdravotním pojištění, je možná dobré si o něm něco říci.

Jak to funguje jinde

Soukromé zdravotní pojištění je substitucí nebo doplňkem pojištění veřejného (v některých zemích se o něm hovoří jako o součásti sociálního systému). Substituční  zdravotní pojištění funguje například v Německu, kde osoby s vyššími příjmy mohou vystoupit z veřejného zdravotního pojištění a sjednat si soukromé zdravotní pojištění, které má určité výhody (kratší čekací lhůty, úhrada lepšího materiálu, čerpání péče v soukromých klinikách s větším komfortem, atd.), mezi jeho nevýhody patří  nemožnost vrátit se zpět. 

V jiných zemích, například v Nizozemí, Belgii či Rakousku, funguje zdravotní připojištění, které se sjednává kvůli úhradě lepších materiálů,  nebo služeb a nebo se jím zmírňuje dopad spoluúčastí, to znamená nutných přímých plateb ve zdravotnických zařízeních (doplatků nebo celkových přímých úhrad).

V rámci Evropy máme nadstandard

V tuzemsku jsme byli za socialismu zvyklí na bezplatné zdravotnictví, od devadesátých let na veřejné zdravotní pojištění, které je svým rozsahem snad nejširší v celé Evropě a překonává i takové státy se silným sociálním zázemím, jako je Německo a Francie. Jakékoliv omezení rozsahu, zvýšení spoluúčasti nebo stanovení standardu se pochopitelně stává silným politickým tématem.

České zdravotnictví je navíc velmi kvalitní, s hustou sítí zdravotnických zařízení. V čem by tedy mohla změna financování zdravotní péče komukoliv nebo čemukoliv pomoci?

Jak dlouho to Česko utáhne?

Náklady na zdravotní péči z veřejného zdravotního pojištění trvale rok od roku rostou, navíc česká populace stárne a mění se její struktura, respektive struktura aktivních plátců do veřejného zdravotního pojištění (nemluvě o stále nových postupech, lécích, přístrojích, metodách). Česká republika tedy může mít v budoucnosti problémy se svou schopností takto široké veřejné zdravotní pojištění ufinancovat.

Neustále se zvyšuje poptávka ze strany české veřejnosti na lepší, rychlejší, koordinovanější, komfortnější služby v českých zdravotnických zařízeních. Ty ale není možné celoplošně poskytnout a je možné si zakoupit pouze různé benefitní programy v jednotlivých zdravotnických zařízeních, velmi silně je zde také zakořeněn systém pomoci ze strany různých známých nebo prostřednictvím šedé ekonomiky.

Několik klíčových bodů k diskusi

Sledovat diskusi o zdravotním pojištění/připojištění bude jistě velmi zajímavé, protože nebude-li Česká republika donucena z důvodu nemožnosti již nadále financovat takto silné a svým rozsahem ojedinělé veřejné  zdravotní pojištění, bude muset uspokojit hned několik klíčových hráčů v této oblasti:

1. sama sebe získáním dalšího zdroje pro financování zdravotnictví,
2. zdravotnická zařízení, která jsou ale historicky zvyklá pouze na financování z veřejného zdravotního pojištění,
3. samotné občany, kteří by tímto získali to, co nyní nemohou standardně získat, navíc je třeba je přesvědčit o tom, že byly podniknuty veškeré kroky k zajištění efektivního a hospodárného zdravotnictví,
4. a pochopitelně dopracovat systém daňového odpočtu nákladů na pojistné (v některých zemích je motivován i zaměstnavatel, který na toto připojištění přispívá svým zaměstnancům).

Příkladů z ciziny se nemusíme bát

Poměrně často se objevuje i argument o asociálnosti zdravotního připojištění (myslím si, že zejména zásluhou filmů z USA, kdy nedostatečně pojištění lidé musí prodat mnohdy i svůj dům), tento argument však v evropském prostoru páteřního solidárního (veřejného) zdravotního pojištění nemá své opodstatnění a paradoxně nejrozvinutější systémy zdravotního připojištění jsou v zemích se silným sociálním zázemím jako je Rakousko, Belgie, Francie či Nizozemí.

Velmi inspirativní pro kohokoliv, kdo by rád uvažoval o zavedení zdravotního připojištění v České republice,  by byly zkušenosti ze zahraničí, osobně bych doporučil zejména světové zajišťovny Munich Re a Swiss Re, holandskou pojišťovnu SilverCross nebo belgický dozor nad zdravotními pojišťovnami RIZIV/INAMI. Z mimoevropských států bych doporučil zejména Izrael, jehož pojišťovny mají úžasné programy.