Dědeček

Ó, jak se doba změnila! Takový to mohl být umělec?! Jen kdyby měl ženštější postavu! Rozhodl jsem se příteli Božetěchovi pomoci alespoň tím, že jeho osud zveřejním.  

Kdyby se Božetěch Puncle narodil o dvě stě let dříve, mohl být váženým oficiálem a současně obdivovaným vlastencem. A spisovatelem. Píše totiž beletrii.

Nejvíce mě zaujala jeho novela "Dědeček". Inspiroval se osudem vlastního dědečka, ale snažil se příběhu dát idylický nádech: 

Dědeček měl pohnutý život. Babička pracovala jako vojenská instruktorka. Harcoval s ní po světě, případně se staral o děti, které v mezičase babička porodila. Na vlastní pracovní kariéru nebo dokonce koníčky mu už nezbyl čas. 

Z babiččina vysokého státního platu si pořídili velký dům v Kostelci. No, pořídili: Peníze vydělala babička, a proto byl napsaný v katastru na ni. Velký dům potřebovali, aby u nich mohla čas trávit početná vnoučata.

Ačkoli veškerá péče o potomstvo ležela na bedrech toho osla dědečka, byl pro vnoučata jen terčem posměchu. Děti se to naučily od babičky. Ta jim vyprávěla o tom, kolik zastřelila muslimských teroristů a jaká dobroduružství s divokou zvěří zažila na misi v Mali. Na dědu se obracela jen s příkazy. Třeba když dojedli dědův skvělý itrusový dezert a poházely špinavé tlířky po celém obýváku:       

"Kdo to bude dávat do myčky, co?" poznamenala k dědečkovi, aniž by mu věnovala jediný pohled. Dědeček musel také celý důchod odevzdávat na babiččin bankovní účet:

"Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít. Sbal si svoje dvoje trenky, se kterými jsi přišel, a běž si spát pod most!"

Kapesné nedostával. Aby si mohl pořídit alespoň obnošené oblečení, ponožky nebo si koupit kousek salámu ke starému ztvrdlému chlebu, který mu uvolnila babička ze zamčené spíže, přivydělával si jako manipulační dělník za stovku na hodinu v masokombinátě. Rozumí se že až tehdy, když splnil všechny babiččiny úkoly.

Ve skladu se seznámil s majitelem, dobrotivým kapitalistou, který dával práci a obživu všem pilným lidem v okolí a zasloužil si ve volbách jejich důvěru i jako primátor. Majitel si vážil dědečkovy životní moudrosti a občas ho požádal o radu, i když to někdy vypadalo, že spíše dědečka zneužívá jako informátora. 

Pokud se babičce zdálo, že byl během dne dědeček drzý, smíchala mu ještě hrách a popel a on to musel do rána přebírat. 

Toho rána si děti vzaly všechen starý chléb na výlet do zoologické zahrady pro zvířata a děda neměl co snídat. Spíž byla zamčená. Měl sice hlad, ale vzbudit babičku před desátou si netroufal. Vzal si svazek klíčů a došel si do spíže sám. Našel prošlou konzervu vepřového ve vlastní šťávě a i když se celý třásl strachem, otevřel ji.

Babička to zjistila okamžitě, jakmile se vzbudila. Vždyť byla školeným rozvědčíkem.

"Ty hajzle! Ta konzerva byla pro sousedčina psa. Ani tomu ubohému zvířeti nedopřeješ kousek žvance! Tos to musel sežrat všechno?" práskala vzteky důtkami zatím jen do vzduchu.

Dědeček už šikanu nedokázal překousnout. Rozběhl se tak, jak by to v jeho věku nikdo nečekal, a skočil z okna v prvním patře. Když šla babička večer zkontrolovat, jestli je zamčená branka, už nedýchal.

Majitel masokombinátu se to dověděl z instagramu. Vnoučata se s mrtvým dědečkem v pařeništi vyfotila. Majitel masokombinátu vstal, podíval se směrem k dědečkově usedlosti a povzdychl:

"Nešťastný to muž!" 

...

Božetěch poslal rukopis "Dědeček" do několika nakladatelství. Žádné se mu neozvalo. Odhodlal se a jedno navštívil:

"Co se vám a rukopisu nelíbí?" zajímalo ho.

"Nečetl jsem ho, pane Puncle," upřímně doznal redaktor, "nejste hezká mladá spisovatelka. Nemáte šanci. 

Božetěch to zdrceně vyprávěl manželce v přestávce mezi jejími dvěma telefonáty. 

"Tak už snad konečně přestaneš s tím blbým psaním a budeš se věnovat něčemu užitečnému!" poradila mu.