Od toulavých řek (fotoblog)

Série toulavých fotografií od potoků, říček, řek, jejich pramenů, vodopádů, mostů. Od studánek, rybníků, jezer a přehrad. Fotografie z cest k nim, od nich, mezi nimi...

Průzračná voda,
průzračný vzduch,
a průzračné nebe,
a ve všem týž duch.

S dovolením, a vlastně bez, začal jsem svůj blog úryvkem z textu písně písničkářky a hráčky v harfu Jany Bauerové. Její koncert v opuštěném kostele bývalé vesnice Sudet byl náš cíl, když jsme se zastavili u soutoku dvou řek - Říčky a Zdobnice, na místě, kterému se říká Pod Plačtivou skálou, a které by měla pohltit voda plánované přehrady Pěčín. Budiž první fotografie mým malým protestem, revoltou.

Říčka a Zdobnice

***

Stalo se to někdy na konci, nebo možná na začátku loňského léta - vzal jsem batoh na záda a vyrazil jsem k soutoku Říčky a Zdobnice. Zkrátka jen přespat. Přijet vlakem, dojít na místo, posbírat dříví, rozdělat oheň, postavit stan, opéct si večeři, hodiny rozjímat, usnout, probudit se, hodiny rozjímat, a vyrazit zpět...

A právě z tohoto tripu jsou následující tři fotografie stejného místa, jako byla ta první - Pod Plačtivou skálou:

Je to hukot. Ta voda. Ty řeky. Ten soutok. Usínání i probouzení bylo zajímavé v tom, že sluch nejprve vypne vodu, je ticho, teprve potom usínám. Ráno se naopak probouzím, a teprve po chvíli spustí šum vody.

Ptali se mě: "A to ses tam sám nebál?"
Odpověděl jsem popravdě: "Nebál, protože nebylo vůbec nic slyšet. Jenom voda. A nebo nic."

Takhle se fotí dobrodruzi, když někam dorazí, a tam přespí. A taky polárníci, kteří dosáhnou jednoho, nebo druhého pólu. Nebo horolezci, v základním táboře pod Mount Everestem. No a pak já, když vyrazím z Pěčína, přenocovat pod Plačtivou skálu. 

_____________________________________________________________________
Na tomto místě bych chtěl, s dovolením, svého čtenáře informovat o tom, že se dají všechny
FOTOGRAFIE ROZKLIKNOUT
... pro jejich shlédnutí ve větší velikosti, a hlavně v jejich skutečné kvalitě.
_____________________________________________________________________

 
Zpět do zimy. Za Babiččiným údolím, proti proudu. Před Babiččiným údolím, po proudu.

Úpa

Vodopády se na přítocích Úpy nekonaly, všechny byly téměř zamrzlé, a hlavně schované pod metrovou vrstvou sněhu. Pod ní se nechává potok jen tušit, když člověk nedýchá, lze skrz tu pokrývku jejich slabý tok i zaslechnout. Ale ty peřeje, které na řece vytvořil mráz, ty ledové balvany se sněhovými kulichy - úplná Stvořidla na řece Sázavě.

Led a sníh doslova čaroval. Následují dvě fotografie z Boušínské lávky - nejprve pohled směrem proti proudu, poté pohled po proudu.

***

Džungle, zejména v místech, kdy jsme přecházeli od břehů Sázavy k břehům Vltavy, nám dopřávala pestrou podívanou. Ještě podzimní zem přepadlo bílo a mrazivo. Něco ještě zelené, jiné hnědé až červené, místy bílé, s námrazou, do toho stoupala pára, skrz ní se dralo slunce. Paráda. Ještě větší paráda, než na fotografii, protože to na ni nedokážu zachytit.

Četl jsem v té době knihu o Šumavě. Ačkoliv to není úplně lehké čtení, nacházím v ní věty a odstavce, které bych si nejraději zaškrtl, abych se k nim mohl někdy vrátit - Petr Pavlík a jeho Šumavský deník:

Lidi tady říkají mlha všemu, co je ve dne šedivý a bílý a v noci bez měsíce vůbec neviditelný, jen mokrej vzduch. Když je to při zemi a stojí to bez pohnutí, je to mlha. Jinak to jsou mraky, protože se hejbou, jak je žene vítr, a pak nad údolím už to úplně jasný jsou mraky, protože se na to lidi dívají nahoru a už je nenapadne říkat, že je to mlha. Lidi musí mít od všeho odstup, aby poznali, co to je. Moc lidí nemá rádo mlhu. Mně nevadí. Asi proto, že můžu čekat, co se z ní vyklube.

Vltava

Vltava - nad jednou z nejstarších trampských osad "Ztracenkou" - Osadou Ztracené naděje. Jako rok vzniku je nejčastěji uvedeno 1919. Nejde mi úplně na rozum, proč se první trampská osada jmenovala "Ztracená naděje", když naděje umírá jako poslední. Nebo to před sto lety ještě neplatilo? Dnes to jednoznačně platí. Naděje. Až do konce.

Cestou barevnou

Krásná místa, nádherná atmosféra, neočekávaně minimálně lidí, očekávaně několik výškových závratí, ale ignorace řídit se jakýmkoliv plánem, či snad dokonce časovým itinerářem cesty, nás pro tentokrát doběhla. Respektive - závěrečnou třetinu trasy jsme zkrátili s ohledem na nejbližší železniční zastávku, ze sedmi kilometrů na pět, a těchto pět kilometrů jsme téměř běželi. Kromě bolesti nohou jsem vnímal jediné - na stejnou zastávku s námi mířila jedna stará paní. Rozuměj - babička. Šla zhruba 200-300 metrů před námi. Bylo přece úplně jasné, že my, ve svém věku, s nasazeným tempem, ji musíme dohnat, ba dokonce předehnat. Ale babička se vzdalovala, vzdalovala ... čekala na nás u zastávky.

Cestou barevnou ... za louží na jednom z vrcholků Broumovských stěn.

Cestou černobílou

... kolem nespočetně pramenů, potůčků, kaskád, přes Lesní bar, Smrk-hraničník - druhý největší vrchol Rychlebských hor (bez výhledu), kolem přírodních zahrad nespočetných borůvek, polských hranic, oklikou k Jesennému potoku, a podél něj do Potoka Bílého - Horní Lipové.

 Byl to vlastně můj návrat do kraje Aloise Nebela. Tentokrát doslova se vším všudy - když nepočítám výluku železniční tratě z Moravské Třebové do Jeseníku a náhradní autobusovou dopravu, ale tu vem čert. Myslím, že obrázky hovoří za vše. A podrobnosti čtenář vědět nechce. Určitě ne.

***

Sbírám ten přízrak ze země a říkám Šárce: "Podívej, voda je stejně nejhezčí věc na světě, ať už je to voda, sníh, led, pára, mlha..."
Šárka mi skáče do řeči a čte mé myšlenky: "Pivo..."

Ale to už jsme zase úplně někde jinde.

Chrudimka

Chrudimka, tam, kde se hromadí v přehradu s názvem Seč.

Dva poutníci, kteří by rádi na "konec světa", avšak je to zatím příliš drsný level, vzali za vděk "koncem mola". Ještě krůček...

Vrchlice

Vrchlické vodopády pod Velkým rybníkem. Jedno velké překvapení, jeden velký šok. Údiv nad tím, jak dokáže lidská ruka regulovat řeku, nakolik její tok dokáže člověk změnit. Nenadávám. Vím, že předchozí dva vodopády byly též dílem člověka, nebýt hráze rybníka, nebylo by nic, avšak přijít na stejné místo, kde po předchozích vodopádech není ani památky, a kde se o kus dále nacházejí dva jiné, pěkně kaskádovité ... nevím, jak to vzít.

Do třetice a naposledy si dovolím sáhnout po cizích větách. Budou to pro tentokrát sestry Steinovy a kousek z textu z jejich písně Řeko mojí duše:

Řeko mojí duše
vodo nejhlubší
břehy zaplavuješ
kdo je vysuší
Už tě regulujou
už ti projektujou
krunýř z betónu

Břehy nezaplavíš
ledy neroztavíš
písní bez tónu

Žebrácký vodopád

Doslova žebrám pod skvěle skrytým (před lidmi) vodopádem, tehdy v tom vedru a suchu, o spršku vody. Nechci se totiž koupat doma, nesnáším vanu. Ten krátký přítok Úpy pramení pár metrů nad skálou, pod kterou stojím, proto se nemá čas ohřát, a ta trocha vody je studená jak kostky ledu. Nevadí - je to výborný nápad, postavit aparát na stativ, zavřít clonu na minimum, a fotit to celých pět vteřin - nepohnout se, neklepat se, nedýchat, a nechat ty kostky ledu padat na hlavu, ramena, záda - to celé dvakrát, tedy na dva pokusy.
 

Někdy, někde,

na shledanou...