Jednohubky knihkupecké - podruhé

Čtyři povídkové "jednohubky" začnu tentokrát vyprávět přídechem humorným, abych je mohl zakončit v tónině zádumčivé, chcete li - vývarem pro duši ...

Dobrodružství elektrické (krátké ...

Pustil jsem se v našem nádražním knihkupectví do důkladného úklidu. Během této sanitace jsem objevil přístroj. Byl to starý přímotop. Chtěl jsem ho vyzkoušet, zda funguje, zda není na vyhození. Místo přístroje jsem ovšem vyhodil pojistky.

Stačí?
Ne?

... delší)

Asi dvacet minut mi trvalo, než jsem zjistil, že jističema v krámku elektřinu zpět nenahodím. Na informacích mi poradili, ať si zajdu do nové pizzerie, že takový problém už řešili. Z pizzerie mě poslali za panem výpravčím na první perón, který mě prý dovede do místnosti, kde jsou hlavní jističe. To udělal, ale náš jistič tam nebyl. Opět jsem se dostavil do okénka informací, kde jsem získal číslo na člověka, který by mi mohl poradit. Ten mi sdělil, že naše jističe jsou v kanceláři sekuriťáků, že jsou "všechny pěkně popsané", že to určitě nahodím. Dalších dvacet minut jsem hledal sekuriťáka, protože kancelář byla zamčená. Nakonec jsem ho našel. Vešli jsme do kanceláře, a on mi otevřel všechny skříňky se všema jističema na nádraží. Přede mnou se objevily stovky, možná tisíce všemožných jističů - od prvního jističe první lampy na prvním prodlouženém perónu, až po poslední jistič poslední žárovky v poslední kabince pánského WC. "Vše pěkně popsané." Začal jsem hledat - systematicky, postupně - samozřejmě (Murphyho zákon) z druhého konce, než kde byl náš jistič se skromným "pěkným popiskem": KNIHA

Už jsem nahozenej ...

 
Škytavka

Slečna si prohlíží knihu, a u toho škytá. Když škytne potřetí, zvedne hlavu a povídá mi:

- "Neznáte něco, co by mi od té škytavky pomohlo? Furt to nechce přejít."
- "Znám, ale neřeknu."
- "Proč ne?" Usměje se ...
- "Škytáte krásně."
- "No, děkuju."

Pokládám před ní jednoporcovku cukru a dodávám:

- "Ještě vás můžu přidusit, to prý taky pomáhá ..."
- "Vy jste zlatej ..." Ucedí slečna skrz další úsměv.
- "No jo, úplnej Aurum."

Přestávám dělat vážného. Smějeme se oba.

(Knížku si koupila. Škytat nepřestala.)

 
O "vobyčejným" životě

Sháním ubytování pro studentku VŠ. Cena do 5.000,- Kč. Kdyby jste o něčem věděli, dejte mi prosím echo ...

(Respektive: Přišel si ke mně v sedm ráno starý pán pro mapu našeho města. Ze zvyku se ho ptám, zda nechce poradit cestu. A on mi řekl, že "... má vnučku, která tu studuje vysokou školu, a na kolejích se jí nelíbí, a že tak raději dojíždí z Poděbrad každý den ráno dvě hodiny sem, a večer dvě hodiny zpátky, že se to tak ale nedá, a že se tedy vydal na vlastní pěst, v pět ráno vlakem z Poděbrad, jít po našem městě, pěšky, po hotelech, penzionech, ubytovnách, s pěti tisíci v kapse, aby pro svou vnučku našel slušné ubytování, kde bude moct po dobu svého studia bydlet, že jí to bude měsíčně platit, a že kdyby to byl býval věděl, že jsem před čtrnácti dny hledal podnájemnici, že by ji sem poslal, aby se mě zeptala, zda nemám volný pokoj, a že kdybych o něčem dalším ještě věděl, nebo se dověděl, že mi nadiktuje telefonní číslo, ať mu zavolám.")

Myslím teď na toho starého pána, který opustil na jeden den babičku a Poděbrady, aby v Pardubicích pěšky obcházel hotely, zda mu někde ubytují vnučku. Nejprve mě napadlo slovo "naivita". Ale hned potom mě došla slova: "rodina, láska, dědeček". Nejraději bych mu nabídl druhý pokoj svého bytu a sám spal na balkóně, ale začíná zima, já už jsem postarší, a občas mě zebou nohy. Ne, teď vážně - ten člověk mě dojal. Tohle je život. "Obyčejnej", ryzí, život.

 
Kompromis

Byl jsem k nim zády, ale viděl jsem je odrazem ve výloze. Stáli proti sobě, a dívali se navzájem do očí.
Najednou řekl:

- "Musíš bejt furt tak strašně uvědomělá?! Nemůžeš bejt občas trochu ... (a naznačuje rukama něco jako ’odvázaná’)?"

Ona mu ihned odpovídá:

- "A ty musíš bejt neustále jen ... (a naznačuje rukama něco jako ’odvázaný’)?! Nemůžeš bejt občas trochu uvědomělej?"

Stojí proti sobě, netuší, že si jejich rozhovor získal mou pozornost. Dívám se na ně ve skle. Odrazem. Ona - nádherná holka. Krásný pár. Stojí proti sobě tak blízko, že se téměř dotýkají špičkami nosů. Stojí tam pěknou chvíli. Několik desítek sekund, možná minutu, dvě. Hledí si z očí do očí. Ve skle vidím, že ta nevšední scéna zaujala už více lidí v hale, když oba dva ve stejnou chvíli vyhrknou:

- "Ne!"

Políbí se.
A odcházejí.
Spolu.
Do hospody.
Hledat kompromis.

 
(Přeju jim, ať ho najdou.
A vám hezkej podzimek.)