Podělal jsem to. Podělal jsem toho v životě hodně a hodněkrát. Ale nic jsem nikdy nepodělal tak, jako to před 10 lety… Myslel jsem si tehdy, že se všechno změní, ale nezměnilo se vůbec nic. Proč taky?
„Nezměnil jsem se já a ona byla jako květina ve váze, která jednou uschne. Natrhal jsem ji krásnou, ale nikdy jsem ji nezasadil, aby mohla růst. A tak uschla rychle po tom, co jsme se poznali. Ani vodu jsem jí nestačil vyměnit. Ale pochopil jsem to až teď, když mi je 55, mám miliony na účtech, ale prázdno vedle sebe i v sobě. Víte, byla krásná, měla oči jako oceán, úsměv jako červánky při západu slunce a měla obrovský dar umět mlčet a přitom vám říct tím tichem všechno. A já to podělal, neposlouchal jsem její ticho…
Seděla v trávě a pozorovala mraky, když se setkaly náhodně naše pohledy, zamiloval jsem se. Poprvé v životě. I když jsem se stihnul už jednou oženit a zase rozvést, nikdy jsem nezažil lásku. Zažil jsem pády a vzestupy, založení firmy, skoupení další firmy, dělení zisku, uzavření snového businessu, románky, ale lásku ne. Bylo to něco, co se dá těžko popsat, bylo to jako nebe plné hvězd. Nechtěl jsem chodit spát, abych si je všechny stihnul prohlídnout. Taková byla Valerie,“ vyprávěl jsem svému psychoterapeutovi.
Chodil jsem k němu už tři roky někdy i několikrát týdně, vlastně to byl jeden z mála lidí, který mě poslouchal. Ostatně jsem mu za to dost slušně platil. Někteří lidi chodí do hospody, já k psychoterapeutovi. Zapisoval si nějaké poznámky do mojí složky, pak zvedl oči a bez jakýchkoliv emocí povídal: „Tak pro dnešek je naše sezení u konce, uvidíme se zase v úterý.“ Zvedl jsem se z gauče, oblékl si sako a šel se courat po nábřeží u Vltavy. Pozoroval jsem šťastné páry, lidi, co cpou labutím pečivo, i když se to nesmí, všichni pro mě byli cizí a já pro ně. V tomhle jsem Prahu miloval. Pak jsem se zastavil u té malé vinárny, kam jsem ji poprvé vzal...
So la di da da da Maybe I'm falling La di da da da Could I be rain? La di da da da The center is calling I'm heading to see the ocean again I don't know my way I don't know why I came
Ozývalo se tlumeně ze dveří, a tak jsem vešel dovnitř, vzal si skleničku a začal svoji soukromou výpravu mezi vínem. Viděl jsem ji sedět naproti, šťastnou, slyšel jsem její neutuchající smích, pozoroval jsem její kroky za zavřenými víčky, cítil jsem její vůni.
So la di da da da Maybe I'm falling. Písnička skončila. Ještě chvíli mi zněla v hlavě a pak se začínaly ozývat první slova vína. Dělal jsem si další a další čárky na papír, ale stejně jsem nevěděl, kolik toho mám v sobě. Když šum hlasů kolem utichal, pochopil jsem, že končím, a dovrávoral jsem k baru. „Zaplatím.“ Nevím, kolik jsem měl platit, vyndal jsem z pěněženky 2000 Kč. Položil je a odcházel… Ještě se ozvalo hlasité: „Počkejte.“ Neotočil jsem se a jen jsem cizímu kolemjdoucímu mladíkovi řekl: „Nečekejte.“ Nechápal mě, vlastně mě ani chápat nemohl. Mohlo mu být 20 a takových holek, s jakou trávil tenhle večer, bude mít ještě tisíce. Takových, jako byla Valerie, potká stěží jednu za život.
