Tichá přání

Měl jsem jich hodně. Každou chvílí nějaké. I teď jsem měl jedno tiché přání. Ale když jsem ho šeptal větru, odnesl ho, a proto se asi nikdy nesplnilo. Nebo se možná splnilo tam, kam ho vítr odfoukl.

Žít sám není lehký, ale žít s lidmi je někdy ještě těžší, protože když jste sám a cítíte se sám, tak je to fakt, ale když jste s lidmi a cítíte se sám, tak je to neviditelná rána, kterou ale pěkně cítíte. 

Když mě opustila žena po 20 letech soužití, zůstal jsem jen já a Carrie, bišonek, co se jmenoval po Carrie ze Sexu ve městě. Vypadal jako Carrie po padesátce. Když ode mě Beata odešla, tak byla Carrie ale jediná ženská, kterou jsem chtěl vidět. Jinak mi každá připomínala tu zradu, zraněnou mužskou ješitnost, moji potupu, zkrátka všechno, co mi kdy provedla. Jenže dneska už vidím, že mi neprovedla nic, že jsme si to těch dvacet let prováděli jeden druhému, jako bychom si dokazovali, kdo má větší pravdu. Neměl jsem ji ani já, ani ona. Byli jsme jen oba zatvrzelí tupci. Možná víc než tupý jsem byl otupělý všedností a povinnostmi. Ten normální lidský život mi byl málo. Chtěl jsem víc. A když jsem měl víc, tak jsem chtěl ještě víc. Beata si naopak stačila s málem, to bylo její kouzlo, které vidím až dneska. Měla v sobě tolik laskavosti, vlídnosti a zranitelnosti. A já jsem to přehlížel, jako ona přehlížela někdy mě. 

Bylo to zvláštní soužití tvou potulných duší, já jsem toulal po venku, kamarádech, pár panácích, tenisu, hokeji, lyžích, zkrátka všude možně a ona se toulala se zavřenýma očima ve snech. Pamatuji si, když jsem ji potkal poprvé, vlasy jí rozfoukal vítr a ona se rozpačitě usmívala a přešlapovala, nemohl jsem z ní spustit oči, z toho, co měla ve tváři, to kouzlo letního večera a hvězdné oblohy. Skoro mi připomínala padající hvězdu, a tak jsem si přál, abych ji chytil. Jenže to jsem si nikdy přát neměl, chytit něco, co je stvořené k pohybu a neustálé změně, ta nehybnost udusí. Pomalu, ale jistě.

Když jsme se procházeli po letní náplavce, pozoroval jsem, jak se vznáší nad chodníkem se skleničkou v ruce, když mi vyprávěla tolik příběhů, když mě chytila rozverně za ruku a těma jiskrnýma očima mi říkala svoje tichá přání… tehdy jsme byli ještě oba k sobě upřímní a svoje chyby si odpouštěli. Po těch 20 letech jsme si neodpustili nic, neodnesený talíř, pohozený ručník, rozavícené světlo na záchodě, špatně naskládanou myčku, nic. 

Já měl představu o dokonalém životě, a tomu se to nepodobalo ani trochu a ona chtěla volnost a bohémství. Společná část množin našich životů se postupně rovnala nule. Ale víte co, přesto bude Beata žena mého života, nepotkal jsem ani předtím, ani potom někoho takového. A i kdybych to všechno věděl, vybral si ji znovu. Tu její něžnou křehkost nezapomenu, tu hlubokou duši a dotek nekonečna v očích. A mám ještě jedno tiché přání, které nechci utopit na dně skleničky, ani aby ho vítr odfoukl s cigaretovým kouřem, ať se aspoň ještě jednou setkáme mlčky za teplého letního večera. Možná totiž zjistíme, že za toho ticha zase uvidíme to, co jsme za ty roky vidět přestali.