S přibývajícím věkem a dalšími fyzikálními veličinami jsem si uvědomila spoustu věcí. Třeba, že moje celulitida se mě drží jako klíště, ale zato chlapi, které potkám, v mém životě vydrží dlouho jako jepice.
Ostatně statistické propočty na základě holých fakt mi to jen potvrzovaly. Ale jako beznadějná optimistka a ekonomka amatérka jsem tušila, že bod zvratu se musí někde nacházet. Takže když za mnou přišla kamarádka, že má jednoho kamaráda, doufala jsem, že to bude ten pravý. Manažer ve středním věku s barákem, mezi jeho záliby patřilo vaření, běh a divadlo a neměl ani přítelkyni, ani manželku. Prý bychom si určitě rozuměli.
Rozuměli jsme si do okamžiku, který nastal mezi jeho sedmou a osmou skleničkou vytříbeného francouzského červeného, kdy přišla řeč na svatbu. Zatímco já jsem se přesunula do představ splývavých bílých šatů, květin v hlavě a příslibu věčné lásky. On mi mezitím vykalkuloval, kolik taková svatba stojí a že utratit takové peníze za jeden den je nesmysl, dá se za to pořídit prý slušná výbava na golf, která vydrží v průměru pět let. Omluvila jsem se a odskočila si na toaletu. V zrcadle jsem chvíli zkoumala, jestli aspoň trochu nejsem podobná golfové holi, ale bohužel nebyla jsem. Bylo mi jasné, že si mě tedy nikdy nevezme, i když vydržím rozhodně víc než pět let. Veškeré naděje, že to bude ten pravý ze mě rychle vyprchaly. Zato po jeho desáté skleničce bylo jisté, že z něho alkohol jen tak nevyprchá. Když přinesl číšník účet, zjistil, že nemá peněženku. Zaplatila jsem já. A byla jsem i ráda, že na svatbu nedošlo. Vyšli jsme ven. Velmi vrávoravým krokem došel ke svému mercedesu za 3 000 000 Kč a já jsem si počkala na 3 se svojí lítačkou za 3 650 Kč.
Když jsem to kamarádce vyprávěla, omlouvala se se slovy, že má dalšího super kamaráda. Pohledný umělec, malíř, milovník přírody, buddhista. Zn. ideál. Vzhledem k tomu, že jsem se chtěla vyhnout dalšímu placení cizích účtů, navrhla jsem, že půjdeme na procházku. On navrhl Petřín. Bylo vidět, že je to umělec romantik. Nervózně jsem postávala na domluveném místě. Přišel zjevem okouzlující muž. Hned po úvodní větě jsem ale zjistila, že moje představa byla mylná. Prvních půl hodiny si mi stěžoval na situaci v umění, na svou bývalou, na jejího psa, na byt, který si koupili na Vinohradech, a druhou polovinu rande jsem si připadala jako průvodkyně, protože jeho znalosti historického centra a událostí byly k pláči. Podle rozšířených zorniček jsem pojala podezření, že víc než umění se věnoval pěstování a konzumaci omamných látek. Další katastrofa, ale aspoň jsem neplatila ani korunu.
Kamarádka mi slíbila, že teď už to vyjde. Vzhledem k promarněnému času jsem zvolila rozdílnou taktiku. Nechtěla jsem trávit hodiny v koupelně, abych si namalovala na ksicht obličej, a navíc mi došel zrovna makeup, takže další důvod, proč se nemalovat. Pozvala jsem ho na badminton. Přišla jsem v teniskách, legínech, tričku a bez šminek. Evidentně ho víc než můj obličej zajímaly moje kalhoty s puntíky. Když jsme dohráli, řekl mi, že mám stehna jako závodní krocan. Nevěděla jsem, jestli je to urážka, nebo kompliment. Ale vzhledem k tomu, že to nebylo naše poslední rande, byla to poklona. Na další rande vzal on mě. Na squash. Oční kontakt byl znovu minimální, ale viděla jsem, jak sleduje můj triceps. Když se ale po squashi dva dny neozval, pojala jsem podezření, že bych měla na svém tricepsu ještě zapracovat. Když jsem se vrátila z posilovny a můj triceps nabyl dostatečně na objemu, napsala jsem mu, že bych ho chtěla obejmout a dívat se mu nekonečně dlouho do jeho modrých očí. Napsal, že co s tím jako budeme dělat. Tak jsem mu naivně odpověděla, že to záleží na něm, jestli to má stejně. Jeho odpověď byla jasná, stručná a vše vypovídající: "Dám vědět, koukám na hokej." Pochopila jsem, že ani můj triceps, ani moje stehna se klukům z NHL nevyrovnají.
Smířila jsem se s předčasně ukončenou sezonou. Ale nevzdám to. Zatím se kochám svým optikem. Sice jedinou nabídku, kterou jsem od něj dostala, byla cena nových brýlí. Ale zato mi aspoň pořád kouká do očí.
