Bůh je mrkev

Bůh je mrkev. Aspoň to psali na nástěnce filosofické fakulty ještě před pár lety. Kdyby to viděl Nietzsche, zasmál by se.

Jeho originální silně nihilistický výrok už tak k zasmání není. Nadčasovost mrazí. Týká se totiž velké části západní společnosti. Bůh je mrtev. Přišel čas zmrtvýchvstání?

Naše společnost je na vrcholu a jak uvádí ve své knize Globalizace Johan Norberg, dnešní svět je bezprecedentně bohatý. Česky řečeno, žijeme si jako prasata v žitě. Přesto jen málokdy nacházíme naplnění, uspokojení vnitřní touhy či ono vytoužené štěstí. Pokud bychom vycházeli z obecně známého předpokladu, že bohatství přináší štěstí, pak celá naše společnost tuto hypotézu vyvrací. A tak jediné platné je: Vím, že nic nevím.

Ale co je příčinou našeho věčného neštěstí? Ztratili jsme Boha. Předpověděl nám to již Dostojevskij ve svém nestárnoucím díle Bratři Karamazovi: „Jakmile se odřekneš Boha, všechno bude jiné, stejně k tomu jednou dojdeš. Padne morálka, jako zanikají geologická období, a lidé budou hledat radost tady na světě, člověk zvítězí svou vůlí a rozumem nad přírodou, pochopí, že je smrtelný a že nemá naději na vzkříšení, přijme smrt a přijme ji rád. A bude jako Bůh a  všechno mu bude dovoleno. A jakmile bude člověk Bohem, přestane platit jakýkoliv zákon. Všechno bude dovoleno.“ A tak se stalo. Postavili jsme sami sebe do role Boha a do jediné role, do které bychom si zasloužili postavit, je role toaletního papíru, ale ne toho trojvrstvého heřmánkového, který propaguje roztomilé labradoří štěňátko, ale do toho, o kterém mi vyprávěl na gymnáziu profesor společenských věd, do komunistického toaletního papíru, který připomínal spíše šmirgl papír. Řádně bychom zjistili, co znamená mít holou řiť.

Zaměnili jsme totiž dva zcela rozdílné pojmy: být Bohem a vnímat božství v nás. A to je podstatný rozdíl. Naše ateistická společnost hledá pomalu cestu zpátky. Hledáme něco, co nás převyšuje, co by nám odpovědělo na otázky smyslu života. Kabelka Louis Vuittona je sice pěkná, ale odpověď v ní nenalezneme. Nejde o to stát se ezoterikem hlásajícím všem bytostem mír a že si stačí umět přát a všechno se stane. Hodněkrát jsem si fakt usilovně přála palačinky s nutellou do postele a nic se nestalo do té doby, než jsem zvedla zadek a udělala si je.

Jde o to ctít tu sílu, která nás převyšuje, ať ji nazveme Bohem, vesmírem či čímkoliv jiným. Nemusíme kvůli tomu chodit v neděli do kostela, dogmaticky něco po někom opakovat, vymetat všechny ezoterické semináře a nosit batikovaná trička. Jde o to mít svou vlastní víru, které budeme věrni. Pak můžeme hledat odpovědi sami v sobě. A když přeci jenom odpověď nenajdeme, můžeme se zeptat Siri na iPhonu, možná nám odpoví. Nezkoušela jsem to, mám trochu strach, že by mi sebrala moji víru. Věřím totiž v jednorožce.