Jsou v životě okamžiky, kdy člověk pocítí spojení s celým světem v celém časovém horizontu.
Hans Scholl, Sophie Scholl, Christopher Probst
Nemyslím tím, že by člověk v jeden okamžik pojal celou historii a všechny její činitele najednou a sebe pochopil jako jedno z nekonečna stále se aktualizujících zakončení a pokračování. Myslím tím zjevení se jediného historického obrazu, který se člověku vyjeví v celé své tehdy aktuální šíři a který člověkem až existenciálně otřese, jelikož si takový obraz činí obrovský nárok na omezené vědomí člověka. Obyčejně se vědomí zabývá současností, stále novým okamžikem, kterému je třeba se věnovat. V takovém chvatu se často člověk ani nesnaží vnímat svět v celém obsahu. To ale neznamená, že by někdy svět v celém obsahu vnímat mohl – obraz, o kterém píšu (Obraz je možná nevhodné slovo – evokuje pocit něčeho umělého. Jde mi ale právě o něco, co bylo kdysi pravdivě skutečné), ale právě tento nárok na člověka klade. Z toho ale nutně vzniká hluboké napětí, jelikož člověk se s takovým nárokem nemůže zcela vyrovnat, není k tomu uzpůsobilý, ačkoli se mu to tak často zdá, a o to víc se snaží. Nemůže tedy pochopit celý svět v celém obsahu, přeci ale cítí onen nárok – myslím, že právě tento nárok je tím pocitem spojení, kdy člověk uvidí okamžik dějin v takové perspektivě, že si uvědomí otázky, které z něho nutně plynou pro jeho život, a to tak, že cítí existenční potřebu na ně zodpovědět.
Pro mě jedním z takových okamžiků bylo seznámení se s historií a osudem skupiny studentů (a jednoho profesora filosofie) okolo Mnichovské univerzity, která v letech 1941-43 v nacistickém Německu nenásilně bojovala proti nacismu a válce pomocí letáků, které sami psali a distribuovali, a které měli pomoci uvědomit a aktivizovat německý národ. Říkali si „die Weiβe Rose“. Při distribuci šestého letáku na univerzitě byli sourozenci Hans a Sophie Schollovi odhaleni a zatčeni a skupina postupně zlikvidována. Sedm účastníků bylo sťato, další tvrdě potrestáni.
To, že to byli studenti v mém věku, mně samozřejmě nároku silně přibližuje. Kladením sebe do historických okamžiků, pokud se sám sobě nesnažím při zkoumání nic zakrývat, se mohu lépe pochopit, ačkoli to často nemusí být odhalení příjemné. Ale to k věci patří; proč bych si měl něco nalhávat? A jak jinak bych se poté mohl pokoušet o změnu, kdybych neměl z čeho vycházet? Tím samozřejmě neříkám, že je toto jediný zdroj sebepochopení, ale věřím, že je to jeden z těch zásadních. Pominu-li námitku, že v jiné době bych se vyvíjel úplně jinak (předpokládám jakousi svou stejnou „podstatu“), a představím-li si sebe v podobné situaci, jako byla Bílá růže, mohu se dostat do nepříjemného tlaku myšlenek, které mi mohou odhalit slabosti, které bych si jinak neměl šanci uvědomit. Jakou hodnotou by pro mě byl národ? Jak bych vnímal Hitlera? Atd. Takové otázky nejsou možná ty hlavní a z dnešní perspektivy se zdají zcela jasné, ale pokud chce k sobě člověk být upřímný, nemůže nad tím jen tak kývnout hlavou. Nicméně se ale ukazují mnohem aktuálnější a zásadnější otázky. Dokázal bych svůj případný odpor přeměnit v činy? Nežil bych v nějakém svém relativismu? V případě skutečného odporu, mohl bych vůbec vydržet ten tlak? Nezradil bych? atd. To už jsou otázky, které stojí v pozadí každého i současného okamžiku a světa. Jsou mnohem obecnější, nárokují si realistický pohled na charakter člověka v momentu skutečného ohrožení, které může kdykoli přijít, v momentu střetu s tvrdou realitou, kdy člověk nemůže jen teoretizovat, ale musí se postavit čelem tomu, co skutečně přijde a co skutečně člověka staví na křižovatku, na které nemůže zůstat čekat.
Jak jsem psal výše, myslím, že při uvědomění si takových otázek nemůže člověk zůstat netečný, ale naopak. Takové otázky člověkem rezonují a vlastně ani nikdy nemusí odeznít. Do zcela stejné situace se člověk nikdy nedostane a nemůže ani posuzovat, zda-li jedna byla těžší či lehčí, kvůli omezené subjektivní perspektivě v daném čase a místě, z které se zcela vymanit nemůže. Ale o to tolik nejde; hlavní je, že člověk díky tomu může zůstat „ve střehu“, nemůže spočinout v klidu a nutí ho to přemýšlet o své době v tom smyslu, zda mu neuniká něco podstatného, zda by se už třeba nyní neměl nějak chovat, zda si o své době něco nenalhává atd. V tom vidím hlavní smysl onoho spojení se světem – nenechat se ukolébat v dynamickém světě, který při pozornějším sledování odhaluje mnohé stránky, které nejsou pouhými fakty světa, ale jsou to otázky pro každého jednotlivého člověka. Jsou to otázky, které si žádají odpovědí. A aby se člověk mohl takové otázky zodpovědět, musí znát lépe sama sebe.
