Dnešek byl pro Prahu významným dnem. A pokud ne pro celou Prahu, tak alespoň pro Celetnou. A pokud ne pro Celetnou, tak alespoň pro mě. Měl jsem totiž možnost pozorovat neskutečnou vizi, vizi Prahy jako města pouličních hudebníků. A musím říct, že mé já, které miluje písničkáře, jako jsou např. Hansard a Rice, (původem pouliční muzikanti), si postesklo, že je to jen jeden den a zítra už se Praha vrátí opět do nechutného světa konzumu, matrjošek a reprákové diskotéky.
Foto z večerního jamování na Kampě.
Dne 21. 6. se slaví tzv. Svátek hudby. Je to akce původem z Francie, která se opakuje každý rok. Do ulic mnoha světových měst vyrazí hudebníci, profíci i amatéři, a oslavují pouliční umění. V Praze se taková akce koná teprve podruhé, i tentokrát pod vedením Iniciativy BuskerVille (buskers = pouliční hudebníci). Iniciativa BuskerVille zároveň pojala dnešní den jako protest proti pražským úřadům, které pouličnímu umění dlouhodobě nepřejí a kvůli tomu si svobodný umělec v podstatě nemá šanci zahrát v ulicích centra. Každý mohl podepsat petici, by podpořil trochu té kultury v Praze.
Nemám rád, když procházím Celetnou. I jiné ulice mě děsí, ale Celetná, ač na první pohled může vypadat jako klasická ulice jakéhokoli centra, v které by se bál jen demofób, je nejlepší a nejošklivější důkaz globalizace (A to proti globalizaci jinak zas tolik nemám.). Proboha, jak to vůbec můžou myslet vážně s těmi obamovskými a putinskými matrjoškami a s těmi beranicemi a s popíkem, který zatlačí veškerou atmosféru dávných století (dobře, ne zas tak dávných) do pozadí. Člověk by až řekl, že ti pánové na té radnici snad ani nejsou Češi (A to přitom takovéhle věty nemám rád.), když můžou zakazovat hrát našim umělcům a přitom dovolí v jedné z nejhezčích pražských ulic doslova TODLE.
Dnešek byl však jiný. Pominu Kampu, Klárov atd. a napíšu jen o Celetné. Vstoupil jsem do ní ze Staroměstského náměstí, a aniž bych se příliš rozhlížel kolem sebe, abych neztratil náladu, směřoval jsem přímo za hudbou. A poprvé jsem se zde cítil jako v pražské ulici. Ne že by snad zmizely ty tlusté dřevěné panenky nebo se zadrhly reprobedny. Nene, to jsem jen slyšel housle a harmoniku. A to stačilo, nebylo třeba, aby hráli snad vysloveně jen české věci. Šlo o to, že Prahu si rád představuji jako kulturní město a dnes poprvé tato představa došla i zde, v tomto zakukleném hnízdě, naplnění. A podle hromady cizinců i našinců, a podle nadšeného podpisování archů petice lze soudit, že většina přítomných to musela cítit stejně.
Věřím a budu doufat, že jednou, až se na radnici usměje sluníčko, vylezou mocní páni a řka: „Hrej, hudebníče!“, odhodí ze svých naditých kapes několik mincí a tím posvětí a vynaleznou pražského pouličního umělce. Do té doby se budu raději Celetné a podobným ulicím vyhýbat. Děkuji pěkně.
