Můžeřízek aneb když žena muže kárá
Těšící se domů odemykám dveře. Zjevuje se malá škvírka, kterou ke mně zavane teplo a pohoda domova nezřídka doprovázené vůní něčeho dobrého k snědku. Mé těšení exponenciálně narůstá. Být psem, vrtěl bych ocáskem a na pozdrav i štěkl. „Můžeš mi říct!?“ vyštěkne má nejvyšší vedoucí znenadání, i když v poslední době by to mohlo být „znadání“, jelikož se můžeřízky staly běžnou součástí našeho života. Tak například: „…proč sis na sebe vzal TOHLE triko? To mi musíš pořád dělat ostudu?“ smaží mne moje žena. Ano, já vím, říkala mi to nejméně sedmatřicetkrát. Fakt nevím proč. Se mi to nějak nepovedlo, myšlenkově jsem nejspíš zabloudil. Copak za to můžu? „Tobě je jedno, jak vypadáš, ale mě ne!“ ukončuje má krásná možnou debatu, čímž mne děsně dráždí, jelikož si myslí, že myslí za mne. Na můžeřízek se neodpovídá, neboť se neví co. Hledím na svou ženu a loučím se s těšením.
Jindy: „Můžeš mi říct, proč jsi ráno učinil barabarský nájezd na svůj prádelník? To to nemusím žehlit!“ „Nemusíš,“ řekl jsem v dobré víře, že bych jako rád ušetřil své upracované ženě námahu a že jako souhlasím s kritikou mého ranního „když já nevím, které černé tričko si mám vzít na sebe“, čímž jsem udělal chybu, jelikož na můžeřízek nebyla mou ženou očekávána tato nesprávná odpověď. Chyba byla po zásluze potrestána. Ale copak já za to můžu? Ano, já vím, měl bych být ohleduplný k dokonalým komínkům ve své skříni, ale ráno jsem rád, když bez úrazu trefím na záchod, kde si zahraji dvě až tři hry na telefonu, pročež pak strašně spěchám, jelikož je pozdě, a komínky tak dostávají opravdu zabrat, což ale nemohu přiznat své milované, jelikož by to mohlo způsobit tichou domácnost. Tak jen stojím a čučím. Stejně jako naše dcera, když jí kárám za její rozházený prádelník. Nesnáším totiž, když někdo neuznává hodnoty a provedenou práci toho druhého.
Můžeřízek je snad neomezeně variabilní. Proč mám vzorky oběda na košili, když byla právě láskyplně vyprána a vyžehlena. Proč jsem ráno po snídani po sobě nezasunul židli, která díky své nesprávné poloze nejspíš způsobila nevyčíslitelné škody, alespoň podle důraznosti obdrženého můžeřízku. Proč jsem cokoli udělal TAKHLE a ne tak, jak si to má drahá zákonitá představovala, obzvlášť když mi to před 29 dny šestkrát říkala a já jí určitě vůbec neposlouchám, pročež je to zase neprávně. Copak za to můžu, že se mi sem tam něco vykouří z hlavy?
Můžeřízek je prevít. Nedá se na něj reagovat. Tedy správně reagovat. Neumím na něj cokoli říct, žena má totiž zase pravdu a já to dobře vím. Na můžeřízek podle mne není odpovědi. Nevím. Mám snad říct, že má moje žena, ježišmarjá, už zase pravdu, no tak se nezblázni? To mi odpovědět naše dcera, ocitla by se na sádrovně, jelikož je to od ní nechutná drzost. Tak mlčím, nechci zlobit svou ženu a nechci mít něco v sádře. Jsem ale na rozdíl od své dcery dospělý muž a mám hlavu plnou rozumu, tak snad něco řeknu, ne? Musí přeci existovat správná odpověď! Dříve se mi dařilo spoustu věcí hodit na děti. Nevyhozená prázdná tuba od zubní pasty, fleky na ubrusu, písek v předsíni, vypotřebovaný toaletní papír, poprskané zrcadlo v koupelně. Těch ale časem značně ubylo, zvlášť když se ti malí provinilci odmítali přiznat a začali v sebeobraně svého tatínka za drobnou odměnu práskat.
Dnes. Klíče. Dveře. Teplo. Radost. Jen sekundu. „Můžeš mi říct, proč jsi nechal otevřené dveře na balkon?“ Přemýšlím. Bádám. Mlčím. Musí přece existovat správná odpověď… Žena mne pozoruje. Čumím. Jak naše pubertální dcera, když na ni hovořím a jsem vytáčen jejím tupým pohledem ryby. Tupě zírám na svou milovanou ženu a mám pocit, že mi rostou žábry. Ano. Asi jsem nechal ty dveře otevřené. Proč? Copak já vím?! Že by pominutí smyslů? Pochlapím se. „Já ti to teda vysvětlím,“ rdousím sám sebe. Mé ženě nadskočilo obočí, tohle nečekala. Já také ne. Hned mi došlo, že správná odpověď si se mnou hraje na schovku. Nádech, výdech. Rudnu. Došla mi slova. Je zle. Nejsem na tenkém ledě, jsem dávno pod ním. Slovo ani párem volů… Ale má žena je zázrak! Dokáže vést konstruktivně kritickou debatu se mnou sama. Tedy jaksi v mé přítomnosti, ale beze mne. Sama se ptá, sama za mě odpovídá, což mne děsně dráždí. „Tobě je jedno, že ty dveře potrhaly záclonu! Tobě je jedno, jak to u nás vypadá! Tobě je jedno…“ Irituje mne, že odpovídá za mě. Irituje mne, že si myslí, že ví, co já si myslím. Irituje mne, že to tak je. Copak to můžu přiznat? A copak může chlap své ženě naznačit, že jsou důležitější věci na světě? Jako třeba…ehmm…teď nevím. Už zase jen stojím a mlčím jak ta naše rybí dcera, za což bych jí vyčinil do aleluja. A ona by na mne koukala jak já teď na svou ženu. Copak já za něco můžu?
Můžeřízek je zákeřný a moje žena je recidivista. Tematický recidivista. Ač mé povolání jest i střihač, její střihy v tématech nechápu, bez navigace bloudím. Večer, když dveřněbalkonová bouřka dávno utichla, rozebíráme téma zítřejšího výletu do zoo. Abych byl přesný, já mnoho nerozebírám. „Naobědváme se tam, abychom nemuseli vařit…“ Střih. „To jsi musel ty dveře otevírat?“ „Nemusel.“ Střih. „Musíme se jít podívat i na člunozobce.“ Střih. „A proč jsi je tedy otevřel?“ Střih. „Koupíme si roční vstupenku.“ Střih. „A proč jsi je pak nezavřel?“
Zblblý klipovým střihem nevím, kam s myšlenkami. Vysvětluji sebevražedně své ženě pohnutky svého nesprávného jednání. Slyšel jsem hádku u sousedů, ale špatně, tak jsem si pootevřel, abych byl lépe v obraze. Chyba. Původnímu můžeřízku se v tu chvíli narodilo asi sedm dalších bratříčků i s recidivami. Proč jsem drbna, to jsem už těch vedlejších hádek neslyšel dost, v čem byla tahle jiná, že jsem byl jak zvědavý opičák a musel otevřít a když už, tak proč jsem zase nezavřel? Nevím. Prostě nevím. Jen mlčím. Zkouším zpytovat své svědomí. Marně. Ano. Zůstaly otevřené. A vespolek s větrem neudělaly zácloně dobře. Copak já za to můžu?
Ale myslím, že si stěžuji ne úplně fér. Musím objektivně uznat, že když se mi velmi zřídka podaří učinit něco podle představ mé nejdražší, jsem po zásluze pochválen: „No vidíš, já si tě nakonec vycvičím…“ Sedím v kavárně v cizím městě, daleko od domova a dopisuji tento elaborát. Už se těším domů. Čeká mne má milovaná žena, děti a můj milý můžeřízek. Jen zatím nevím, za co bude. Ale o tom zítřejším nemám pochyb. Má žena si tohle nejspíš přečte…
René Melichar
Růženka aneb není rajče jako rajče
„Jedu na zahrádku,“ řekla docela tiše. „Opravdu? A copak dobrého tam pěstujete?“ ptám se zvesela, jak jen to v tu chvíli dokážu. „Zeleninu. Spoustu zeleniny. Víte, mám ji ráda.“ „To já taky! Saláty jsou moc dobrý.“
René Melichar
Jak jsem si oblékl neon
Hned na začátku se musím přiznat k tomu, že módě prostě nerozumím. Je to pro mě oblast velmi málo probádaná, vědeckým definicím velmi vzdálená, nebál bych se říct, že je mi móda téměř cizí.
René Melichar
Všechno je jednou poprvé aneb Tady máš kapesník
„Všechno je jednou poprvé,“ říkávali dospělí, když se nezkušený člověk blížil k nějaké obvykle zásadní životní události, ze které měl strach, hrůzu a nervy.
René Melichar
Můžeš za to! aneb jak jsem to zmáčkl
Z bezpečné vzdálenosti pozoruji, jak tři sudičky, tedy moje žena, desetiletý synek a naše čerstvě dospělá dcera, stojí u záchodové mísy a koukají do ní.
René Melichar
Jak jsem si přečetl návod k použití aneb mám rád přírodu
Letošní léto mi připomnělo dětství. Vybavily se mi dovolené s rodiči na babiččině chatě s velkou zahradou, kdy mi nejbližšími letními dětskými kamarádkami byly holínky a pláštěnka.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí
Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...
Pokleknete a budete prosit. Generál slíbil zničit NATO do roku 2030
Velitel čečenských sil bojujících na Ukrajině a věrný obdivovatel ruského prezidenta Vladimira...
Bitva o Kolumbijskou univerzitu. Policie udeřila na zabarikádované studenty
Newyorská policie vyklidila v noci na středu budovu Kolumbijské univerzity, kde se před tím...
Úprava pravidel čištění odpadních vod v EU bude mít zřejmě vliv na cenu léků
Na čištění městských odpadních vod by se od roku 2045 měly podílet největší znečišťovatelé, tedy...
Role digitálních služeb České televize bude posilovat, říká její nový ředitel
Jan Souček stojí od října v čele veřejnoprávní televize. V kandidátském projektu uvedl mimo jiné...
Česko si letos během oslav prvního máje připomene i dvacet let v EU
Sledujeme online Začínají každoroční oslavy prvního máje. V Praze pořádají tradiční setkání strany hnutí a spolky,...
- Počet článků 29
- Celková karma 13,43
- Průměrná čtenost 13672x
Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY", které vznikly z mého blogu, který najdete také na
https://renemelichar.blog.sme.sk/