„Nejsem vítací typ!“ oznámila mi má drahá žena, když jsem po ní na počátku manželství po příchodu do tepla domova vyžadoval drobné uvítací ceremoniály jako polibek, poklonu, masáž nohou, oslavnou báseň a docela malý domácí ohňostroj. Nikdy jsem se žádaného nedočkal i přes několikeré pobídnutí k nápravě, i přes důtku s výstrahou a drobné vyhrožování. Po několikaletém soužití se mi ale mé přání začalo tak nějak plnit. Jsem doma vítán! Nikoli polibkem ani masáží a dokonce ani ohňostrojem. Má žena šla do sebe a vítá svého milovaného manžela můžeřízkem. Vždy, když přijdu domů, obzvlášť když se z nějakého nejasného důvodu na návštěvu svého bydliště těším, dostanu můžeřízek.
Většinou hned mezi dveřmi, abych netápal a byl si jistý, že jsem doma, méně často se s oním má milovaná zjeví až po chvilce, většinou ale do čtyř až sedmi minut po mém otevření dveří našeho společného bytu. Dle mého soukromého a navýsost amatérského výzkumu je tak doma vítána většina mužského pokolení.
Můžeřízek. Nabízím hned několik možných objasnění pojmu podle toho, jak to který pán tvorstva doma má. Může to být smažený tenký plátek z muže, řezání muže, nebo konkrétně v mém případě je to zkrácená verze věty: „Můžeš mi říct?!“
Těšící se domů odemykám dveře. Zjevuje se malá škvírka, kterou ke mně zavane teplo a pohoda domova nezřídka doprovázené vůní něčeho dobrého k snědku. Mé těšení exponenciálně narůstá. Být psem, vrtěl bych ocáskem a na pozdrav i štěkl. „Můžeš mi říct!?“ vyštěkne má nejvyšší vedoucí znenadání, i když v poslední době by to mohlo být „znadání“, jelikož se můžeřízky staly běžnou součástí našeho života. Tak například: „…proč sis na sebe vzal TOHLE triko? To mi musíš pořád dělat ostudu?“ smaží mne moje žena. Ano, já vím, říkala mi to nejméně sedmatřicetkrát. Fakt nevím proč. Se mi to nějak nepovedlo, myšlenkově jsem nejspíš zabloudil. Copak za to můžu? „Tobě je jedno, jak vypadáš, ale mě ne!“ ukončuje má krásná možnou debatu, čímž mne děsně dráždí, jelikož si myslí, že myslí za mne. Na můžeřízek se neodpovídá, neboť se neví co. Hledím na svou ženu a loučím se s těšením.
Jindy: „Můžeš mi říct, proč jsi ráno učinil barabarský nájezd na svůj prádelník? To to nemusím žehlit!“ „Nemusíš,“ řekl jsem v dobré víře, že bych jako rád ušetřil své upracované ženě námahu a že jako souhlasím s kritikou mého ranního „když já nevím, které černé tričko si mám vzít na sebe“, čímž jsem udělal chybu, jelikož na můžeřízek nebyla mou ženou očekávána tato nesprávná odpověď. Chyba byla po zásluze potrestána. Ale copak já za to můžu? Ano, já vím, měl bych být ohleduplný k dokonalým komínkům ve své skříni, ale ráno jsem rád, když bez úrazu trefím na záchod, kde si zahraji dvě až tři hry na telefonu, pročež pak strašně spěchám, jelikož je pozdě, a komínky tak dostávají opravdu zabrat, což ale nemohu přiznat své milované, jelikož by to mohlo způsobit tichou domácnost. Tak jen stojím a čučím. Stejně jako naše dcera, když jí kárám za její rozházený prádelník. Nesnáším totiž, když někdo neuznává hodnoty a provedenou práci toho druhého.
Můžeřízek je snad neomezeně variabilní. Proč mám vzorky oběda na košili, když byla právě láskyplně vyprána a vyžehlena. Proč jsem ráno po snídani po sobě nezasunul židli, která díky své nesprávné poloze nejspíš způsobila nevyčíslitelné škody, alespoň podle důraznosti obdrženého můžeřízku. Proč jsem cokoli udělal TAKHLE a ne tak, jak si to má drahá zákonitá představovala, obzvlášť když mi to před 29 dny šestkrát říkala a já jí určitě vůbec neposlouchám, pročež je to zase neprávně. Copak za to můžu, že se mi sem tam něco vykouří z hlavy?
Můžeřízek je prevít. Nedá se na něj reagovat. Tedy správně reagovat. Neumím na něj cokoli říct, žena má totiž zase pravdu a já to dobře vím. Na můžeřízek podle mne není odpovědi. Nevím. Mám snad říct, že má moje žena, ježišmarjá, už zase pravdu, no tak se nezblázni? To mi odpovědět naše dcera, ocitla by se na sádrovně, jelikož je to od ní nechutná drzost. Tak mlčím, nechci zlobit svou ženu a nechci mít něco v sádře. Jsem ale na rozdíl od své dcery dospělý muž a mám hlavu plnou rozumu, tak snad něco řeknu, ne? Musí přeci existovat správná odpověď! Dříve se mi dařilo spoustu věcí hodit na děti. Nevyhozená prázdná tuba od zubní pasty, fleky na ubrusu, písek v předsíni, vypotřebovaný toaletní papír, poprskané zrcadlo v koupelně. Těch ale časem značně ubylo, zvlášť když se ti malí provinilci odmítali přiznat a začali v sebeobraně svého tatínka za drobnou odměnu práskat.
Dnes. Klíče. Dveře. Teplo. Radost. Jen sekundu. „Můžeš mi říct, proč jsi nechal otevřené dveře na balkon?“ Přemýšlím. Bádám. Mlčím. Musí přece existovat správná odpověď… Žena mne pozoruje. Čumím. Jak naše pubertální dcera, když na ni hovořím a jsem vytáčen jejím tupým pohledem ryby. Tupě zírám na svou milovanou ženu a mám pocit, že mi rostou žábry. Ano. Asi jsem nechal ty dveře otevřené. Proč? Copak já vím?! Že by pominutí smyslů? Pochlapím se. „Já ti to teda vysvětlím,“ rdousím sám sebe. Mé ženě nadskočilo obočí, tohle nečekala. Já také ne. Hned mi došlo, že správná odpověď si se mnou hraje na schovku. Nádech, výdech. Rudnu. Došla mi slova. Je zle. Nejsem na tenkém ledě, jsem dávno pod ním. Slovo ani párem volů… Ale má žena je zázrak! Dokáže vést konstruktivně kritickou debatu se mnou sama. Tedy jaksi v mé přítomnosti, ale beze mne. Sama se ptá, sama za mě odpovídá, což mne děsně dráždí. „Tobě je jedno, že ty dveře potrhaly záclonu! Tobě je jedno, jak to u nás vypadá! Tobě je jedno…“ Irituje mne, že odpovídá za mě. Irituje mne, že si myslí, že ví, co já si myslím. Irituje mne, že to tak je. Copak to můžu přiznat? A copak může chlap své ženě naznačit, že jsou důležitější věci na světě? Jako třeba…ehmm…teď nevím. Už zase jen stojím a mlčím jak ta naše rybí dcera, za což bych jí vyčinil do aleluja. A ona by na mne koukala jak já teď na svou ženu. Copak já za něco můžu?
Můžeřízek je zákeřný a moje žena je recidivista. Tematický recidivista. Ač mé povolání jest i střihač, její střihy v tématech nechápu, bez navigace bloudím. Večer, když dveřněbalkonová bouřka dávno utichla, rozebíráme téma zítřejšího výletu do zoo. Abych byl přesný, já mnoho nerozebírám. „Naobědváme se tam, abychom nemuseli vařit…“ Střih. „To jsi musel ty dveře otevírat?“ „Nemusel.“ Střih. „Musíme se jít podívat i na člunozobce.“ Střih. „A proč jsi je tedy otevřel?“ Střih. „Koupíme si roční vstupenku.“ Střih. „A proč jsi je pak nezavřel?“
Zblblý klipovým střihem nevím, kam s myšlenkami. Vysvětluji sebevražedně své ženě pohnutky svého nesprávného jednání. Slyšel jsem hádku u sousedů, ale špatně, tak jsem si pootevřel, abych byl lépe v obraze. Chyba. Původnímu můžeřízku se v tu chvíli narodilo asi sedm dalších bratříčků i s recidivami. Proč jsem drbna, to jsem už těch vedlejších hádek neslyšel dost, v čem byla tahle jiná, že jsem byl jak zvědavý opičák a musel otevřít a když už, tak proč jsem zase nezavřel? Nevím. Prostě nevím. Jen mlčím. Zkouším zpytovat své svědomí. Marně. Ano. Zůstaly otevřené. A vespolek s větrem neudělaly zácloně dobře. Copak já za to můžu?
Ale myslím, že si stěžuji ne úplně fér. Musím objektivně uznat, že když se mi velmi zřídka podaří učinit něco podle představ mé nejdražší, jsem po zásluze pochválen: „No vidíš, já si tě nakonec vycvičím…“ Sedím v kavárně v cizím městě, daleko od domova a dopisuji tento elaborát. Už se těším domů. Čeká mne má milovaná žena, děti a můj milý můžeřízek. Jen zatím nevím, za co bude. Ale o tom zítřejším nemám pochyb. Má žena si tohle nejspíš přečte…
