Lepší holub na střeše než vrabec v hrsti

„Už toho mám vážně plný zuby!“ přišla mi dopoledne nevyžádaná esemeska od mé milované ženy. Také bych jí popřál hezký den, ale předběhla mne.

Marně zpytuji své sněhobílé svědomí, co že jsem to zase vyvedl. Komínky spodního prádla jsem i přes časné jitro a poněkud zrychlenější vstávání nepodrobil násilí, drobky z křehkého a obzvlášť vypečeného rohlíku a nehodou způsobené fleky od borůvkové marmelády na právě vypraném a s láskou vyžehleném ubrusu jsem přeci šikovně přesunul na místo dětí, kontroluji, co jsem si oblékl, ne, nemám na sobě nic zapovězeného… Neměl jsem něco udělat? Někam zavolat? Nenašel jsem nic… Mohu tedy snad bez obav naklást dotaz: „Copak se stalo?“

„Holubi!“ přišla odpověď

Aha, aha… Přemýšlím, kam tím moje milovaná ráčí mířit. Nemám rád tyhle situace, kdy netuším, kudy vede cesta a jestli za jistě strašlivou nekalost nějakým způsobem a úplnou náhodou nemůžu zase já. Vyčkávám. Nebudu dráždit vosí hnízdo klacíkem. Je to extrémně nebezpečné, vím, o čem mluvím…

Nakonec se mi podařilo na dálku zjistit, že se opravdu jedná o ptactvo, které se i přes zásah odborníků z našeho města rozhodlo ubytovat se na parapetu vedle našeho balkonu. Všude kolem je, jak jen to nějak společensky vhodně… všude kolem je spousta vysoce nechutného a infekčního materiálu. Navíc si tu jmenovaní nezvaní udělali hnízdo a jsou v něm prý vajíčka a jeden docela malý holoubek.

„Neboj, odstraním to,“ píšu své ženě, abych ji alespoň trochu uklidnil. „Vezmu lopatu a je to!“

„Ty to chceš zabít?!“ durdí se má úžasná krátce a textově. „Vždyť to ještě neumí létat!“

Uklidňuji sám sebe. Čekají mne napínavé chvilky, zdá se. „Dám mu šanci. Koupit si letenku,“ prozradil jsem svůj plán.

Druhý den ráno jsem udělal manželsky školáckou chybu. Popsal jsem totiž své čarokrásné, kterak celou záležitost sprovodím ze světa. Tedy z blízkosti našeho balkonu… Smetákem do toho hnízda šťouchnu a je to. V jednoduchosti je síla. Dívám se do velkých nádherných očí své ženy. Psí pohled. Přiznávám se, není, co bych neudělal pro její prohýbající se kočičí hřbet… „Když ono je to malý tak roztomilý,“ zašeptala smutně. Zjihl jsem. Chlap někdy myslí i mozkem, ale to není tento případ.

„No tak to naberu do bedýnky a odnesu někam pryč,“ navrhuji nové, lepší a o něco méně smrtící řešení. To koukáš, viď! To máš doma frajera! Nezasloužím si pak nějakou nemravnou prémii pro vítěze? Nejsem já fakt dobrej? Jsem tvůj muž, važ si toho!

Nečekanou odměnou byl pohled kobry těsně před útokem: „Jako že to poneseš přes náš byt?!“ Najednou zvítězil úkliďák nad ekologem a ochráncem přírodních bohatství. Pejska i kočičku v mé ženě sežral hnusnej had. Hady nemám rád. Bojím se jich.

Bádám. Mozek se mírně vaří. Jak dostat malé úžasně roztomilé holoubátko i s hnízdem pryč z blízkosti našeho balkonu, nezavraždit to, nepronést to přes náš byt? Docházím k přísně vědeckému poznání, že jednodušší by bylo zbavit se ženy…

Odcházím do garáže. Cestou na mne padlo jaro. První keříky rozkvétají, ptáčci švitoří, fialky omamně voní. To je taková krása! Miluju jaro! Cítím jeho vábení, vlévá mi život i tam, kde jsem ho už skoro neočekával…

Stojím přede dveřmi bytu vybavený bedýnkou, provázkem, lopatou a smetákem. Dveře svým tělem brání moje žena, které to v noční košilce strašně sluší. Jaro, dej chvíli pokoj, musím se soustředit, čeká mne fáze nebezpečného vyjednávání.

„Na co máš tu lopatu?!“ zahajuje křížový výslech moje jarní.

„Na sebeobranu. Počítám, že holubi budou útoční, když jim budu brát robátko i s domečkem. Použiji ji jako baseballku pro případ nejvyšší nouze během předpokládaných náletů,“ podávám jasné a stručné hlášení, které jsem si celou předešlou hodinu poctivě připravoval. Není čas na chyby. Ty se neodpouštějí.

„Na co máš ten smeták?!“

„Tím to hnízdo poposunu směrem do bedýnky. Je to šetrné, holouběti neublíží,“ pravím pevným hlasem a jsem na sebe pyšný.

„Zbláznil ses?! To s tím pak budeš zametat schody? Víš, z čeho to hnízdo je?!“ vyděsila se žena mezi dveřmi. Neprojdu. Nakonec, po několika dlouhých nepříjemných minutách, se mi podařilo vyměnit smeták za přístup na balkon. Pak jsem ho uviděl… Mám klid si ho prohlédnout, neboť očekávaný obranný útok velkých holubích rodičů se nekonal. Srabácky uletěli. Úžasný maličký holoubek. Titěrné zvířátko, mrňavý bezbranný ptáček. Jarní schoulené mláďátko. Ještě nemá ani peří, jen takové chmýří, je to takové neduživé skoro holátko. Beru telefon a na místech vzdělaných a vysoce odborných žádám radu, jak naložit s něčím tak malinkým… Volám na zdejší městský úřad, odbor životního prostředí. Pak Greenpeace, abych nebyl později popotahován za lov velryb nebo něco takového, s jasně formulovaným dotazem: „Od kdy je holoubátko jedlé?“

Ani v jedné instituci jsem nedostal uspokojující odpověď. Navíc, když jsem popsal situaci, začali být nekonstruktivní a bylo mi tak trochu i vyhrožováno… Pokud jsem tedy jejich dobré rady správně pochopil. Jako muž činu jsem si na internetu odpověď našel sám:

Holoubata jsou jatečně zralá ve stáří 28-30 dní, kdy už jsou dorostlá, ale ještě neopustila hnízdo. Za holoubě se obecně považuje maso holuba mladšího než 7 týdnů. Holoubata se nejčastěji upravují vcelku jako pečená či nadívaná. Maso holoubat je lehce stravitelné, díky svému složení je vhodné i při dietách, pro děti a rekonvalescenty.

Informace jasná, mou situaci však neřešící, jelikož tomuhle je sotva čtrnáct dní. Navíc nemám hlad. A děti prý dnes obědvat nechtějí, o mé ženě ani nemluvím.

Hnízdo i s nejedlým holoubátkem velmi opatrně posouvám lopatou do bedýnky, je to nanejvýš delikátní masíčko – pardon - delikátní operace. Povedlo se! Na bedýnku jsem přivázal provázek a už jede holoubek výtahem dolů! Poprvé ve svém životě a možná jako jediný na světě jede výtahem! Važ si toho, holoubku, je to určitě naposledy. Moje žena celou akci kontroluje ostřížím zrakem a tváří se spokojeně. Vypadá to na večerní odměnu!

Hnízdo vybudované z bůhví čeho jsem odnesl na nedaleký strom, na takové pěkně rostlé rozvětví. Měj se tu hezky, ptáčku, dostals šanci. Drž se!

O dvě hodiny později.

Nedalo mi to. To jaro je ale svinstvo! I zželelo se pánu holoubka. Přeci ho tam nemůžu nechat. Vrátím ho zpátky. Aby ho smutní rodičové mohli najít a opečovávat. A aby byli zase šťastní. Ženě to snad nějak vysvětlím. Doufám. Přikrádám se k větvoví a „frnk!“ Tak bylo jedlé…

Vidíš, moje milovaná ženo? Kdybychom byli pár dnů počkali, mohlo nám holoubátko pěkně dozrát. Pečené nebo nadívané, jak by mu to u nás slušelo… A ti hloupí velcí holubi by nám takhle po mnoho dní dodávali další a další čerstvá… Ale my ne! My raději přežrali kočku. Z toho plyne poučení - lepší holub na střeše než vrabec v hrsti!

Černá kočka si olizuje tlapky. Je spokojená. Lehla si na sluníčko a tráví den i holoubátko. Jdu k ní. Ani se nepohne, jak je nacpaná. Nechá se pohladit. Zvedla uši a poslouchá, co jí milým hladivým tónem říkám: „Kdopak sežral nezralého holoubka? Kdopak připravil mou rodinu o možnost postarat se o maličkého ptáčka? Kdopak mi nedopřál ochutnat nadívaného holoubka? A kdopak je na potravním řetězci výš, maličká?“

Rodino! K obědu bude králík!

P. S. Byla brokolicová polévka. Musím začít zase jezdit na kole nebo běhat. Po zimě totiž nejsem v dobré formě.

P. S. 2. Byla i večerní odměna. Musím začít zase jezdit na kole nebo běhat. Po zimě totiž nejsem v dobré formě. Říkala žena.