Láska ve vlaku nebo po telefonu?
Očumuji spolucestující. Naproti mně sedí malebně bizarní dvojice. Pán s basebalovou čepičkou na hlavě, s ohromným spodním předkusem, s úžasně vonícím řízkem v ruce a miliony vrásek ve tváři. Vedle něho sedí paní s bílou pletenou čepicí, která připomíná spíše špatně nasazený prezervativ, s tlustými brýlemi typu Husák, takže při pohledu na ní mám pocit, že má místo hlavy dva bílé melouny, na které někdo přilepil borůvkové koláče, zkrátka že se dívám do největšího páru očí na světě. Vrásek bude mít zhruba stejně jako ten pán vedle ní. Nemohu od nich odpoutat svou pozornost, nevím proč, možná proto, že hrůza přitahuje. Dobrá, dnešní jízdu vlakem si užiji s na první pohled velmi, opravdu velmi pamatujícími příšerkami.
Pán se marně snaží ukousnout řízek, který provoněl celý vagon. Mám hlad. Mám děsnou chuť na jeho řízek. Přistihl jsem se, že urputně myslím na to, jak mu aspoň kousek ukrást. Nevychovaně zírám na ten dozlatova osmažený kousek voňavého masa. Sleduji trajektorii jeho pohybu. Blíží se k podkusovým ústům. Otevírají se. Moje mimoděk také. Teče mi slina. Pánovi rovněž. Nedaří se mu smaženou dobrotu ukousnout, spíše se dá říci, že slastně požužlává. Přešel mne hlad i chuť. Otřel jsem si slinu od úst i pot z čela.
Až teď můj mozek ráčil postřehnout, že si ti dva naproti mně povídají. Naprosto mimo bonton na ně zírám a hltám – když už ne řízek – každé jejich slovo ve škodolibém očekávání, co z těch obludek vypadne za srandovní věci, neboť se ze mne už zase stal primitivní idiot, co soudí lidi „z první“. Když už musím vlakem, ať to stojí za to, doufám v bizarnosti nejen obrazové ale i zvukové.
„Ukaž, Toní, já ti to nakrájím,“ povídá obří souočí podkusu. „Děkuju ti, Frantí,“ řekl pán paní a podíval se na ni tak hezky, až mne zahřálo u srdce. Frantí vyndala nůž, nakrájela řízek a podala svému manželovi, kterému říkala Toní. Teď už nepoděkoval, místo toho jí vlepil takovou pusu, za kterou by se nemusel stydět žádný chlap, co je na vrcholu svých sexuálních sil. „Ale jdi ty!“ povídá Frantí, „Takhle na veřejnosti!“ ukázala na mne svýma zaskleně ohromujícíma očima a celá se začervenala. Toní ji něco pošeptal do ucha a úplně rudá Frantí stydlivě sklopila zrak a šeptla: „Pořád? Po devětašedesáti letech manželství?“ Kýval hlavou a smál se jak malý uličník s neuvěřitelnými plamínky v očích. Vyskočil ze sedadla, poklekl na jedno koleno a zahlaholil na celý vlak: „Klidně tady a teď!“ Ostatní cestující se nechápavě vyklánějí ze svých míst, aby mohli lépe sledovat nejnovější rozptýlení z českodrážního „tudum tudum – tudum tudum“. Megaoči, co se jmenují Frantí, se usilovně stydí. „Ten řízeček jsi usmažila báječně! Jako za mlada!“ vtipkuje Toní a nahlas vypráví vtipy a pak vlastní historky z osvobození Prahy v pětačtyřicátém. Zlepšil mi náladu, nasadil mi úsměv na tvář a způsobil bledou závist v duši. Tak životem posedlého, energického staříka plného radosti a touhy jsem dlouho neviděl. Kolik jim může být? Pokud jsou spolu šedesát devět let, dejme tomu, že se brali v osmnácti, proboha, musí jim být kolem devadesáti let!!! Takového věku se já nedožiju. A když, budu umět být také takový? Stařík Toní je čipera. Pojídá nakrájený řízek, zapíjí to dvanáctkou Plzní, rozdává dobrou náladu na všechny strany a polibky své Frantí.
„Branku jsem zamknul, neboj,“ povídá své ženě hrdě a chlubí se, že na to ve svém věku nezapomněl, což mu pro změnu závidím, neboť tohle já o sobě říct nemohu, já vždycky na něco zapomenu, ostatně má žena by mohla vyprávět. „Až se vrátím, doděláme si tu novou kuchyň,“ radostně hlaholí Toní. Pozoruji Frantí. Obrovské čočky jejích brýlí nemilosrdně prozrazují její smutek, její slzy se zpod masy skla jeví jako vylitý Rožmberk. Něco tu neklape. On plný života, plánů, polibků, ona najednou smutná, bez života, slzavá. Pominu to, že asi devadesátiletý stařík bude dodělávat novou kuchyň se svou nejspíš skoro devadesátiletou ženou. My máme doma hnusnou, dvacet let starou, městem pronajatou, ohyzdnou. A navíc mám obě ruce levé, takže novou kuchyň bych dokázal tak akorát „dodělat“.
„Jestli se vrátím, musíme všem říkat, že jsem ležel třeba na urologii,“ směje se Toní na celé kolo, zatímco Frantí neskrývaně pláče. „Neplač,“ povídá veselý stařík, „ať tak nebo tak, brzo budeme zase spolu…musím čůrat!“ přerušil své myšlenky, které až obdivuhodně dokázal udržet i včas opustit. Frantí se snaží vyšívaným kapesníkem vysušit Rožmberk.
„Pomůžu vám,“ slyším se najednou, pokouším se vstát a pomoci starému pánovi v kodrcajícím vlaku odejít na toaletu. „Šetři sil, jinochu,“ směje se na mne, „budou se ti ještě hodit!“ „Vlak sebou škubne a ty spadneš,“ zastává se mne Frantí a snaží se mu domluvit, aby se nechal doprovodit. „Když škubne on, škubnu taky,“ neztrácí humor Toní a se smíchem odchází hledat záchod. Stařenka už zase pláče. Přiznávám se. Čučím. A asi dost nechápavě, neboť si toho veleoči všimly a navázaly nejen oční kontakt. „Jedeme na neurochirurgii. Má nádor na mozku, šanci možná jedna ku deseti…“ Dál pokračovat nemohla, zradil ji hlas. Ale mám pocit, nebo spíš doufám, že se jí trošku ulevilo. Mě ne.
O hodinu později sedím v kavárně a po prožité cestě vlakem mám jedinou touhu – říct své ženě, že ji mám moc rád. Beru telefon do ruky a… už zase čučím. Všude kolem samé dvojice. Zvláštní je, že všechny tvoří ženy, tedy až na jednu. Může jim být tak osmnáct, možná míň. Sedí proti sobě, oba v ruce telefon, takový ten, co je chytřejší než já. Oba píší. Každý někomu jinému. Ona je krásná slečna s vlasy dlouhými až na zadek, figura jedna báseň, jen ten zmalovaný obličej by si mohla trochu opláchnout, aby tolik nepřipomínala obraz od Dalího. On hezounek, vymazlený styl, každá drobnost pečlivě upravena, moderní sestřih, nebýt závistivý středněvěký chlap, řeknu – hezký kluk. Během mé kávy s mlékem, vody bez bublin a čaje s citronem bez cukru, si neřekli jediného slova. Ťukají do telefonů. On občas vzhlédne a hodí na ni žárlivý pohled. Ona nic. Ťuká. Nudí se. Patření k sobě je tu vyjádřeno jen dvoulitrovou colou, kterou si sem tam předají, aby se napili. Sedí spolu a každý sám. Divná doba, řeklo by se. Nelidská. Ona dopsala, on dopil. Zvedají se. Do kabátu jí nepomohl. „Půjdem si někam zašukat?“ zeptala se slečna chladně a on bez zájmu odpověděl: „Třeba.“ Když mne míjel, tak mi nezměněným tónem oznámil, že čumím a že jsem úchyl.
Dopil jsem. Beru telefon do ruky a pod jhem dnešní chytřetelefonní doby se chystám poslat své ženě láskyplného smajlíka. Čučím do telefonu a myslím na dvojici z vlaku. V duchu jim moc přeji, aby tu kuchyň, až se pán vrátí, spolu dodělali. Vypínám telefon. Nic nenapíšu. Nic nepošlu. Až se vrátím domů, obejmu svou milovanou ženu, dám jí polibek na rty a do očí jí řeknu: „Usmažíš mi řízek?“
René Melichar
Hořím aneb není výbuch jako výbuch
Bliká. Oranžově. V autě to prý znamená varování. Červená by byl průšvih hraničící s kalamitou, ale oranžová dává šanci napravit nepravost.
René Melichar
Není ticho jako ticho aneb máme večer...
Je 20:00. Máme večer. Dalo by se říct, že rodinnou pohodu. Naše dvaadvacetiletá dcera už hodinu a půl ve svém pokoji telefonuje snad všem svým kamarádkám a v pauzách na nádechy i svému chlapci.
René Melichar
Není romantika jako romantika...
„Brýýý deeen!“ hlasitě zdravím na celé kolo všechny přítomné. Všech třináct postav, které okupují sterilně vybílenou místnost a kteří na první pohled přišli dávno před námi, se na nás nově příchozí škaredě podívalo. A mlčelo.
René Melichar
Setmělo se aneb nejsem úplný kničema
Stal jsem se hodinovým manželem. Tahle věta jistě vyvolá v lidech, se kterými bydlím, široký úsměv na rtech i fibrilaci síní způsobenou děsivou hrůzou najednou.
René Melichar
Není zpráva jako zpráva aneb jak jsem napsal ceduli
Jako autor a úspěšný obhájce své analyticko-komparativní studie o současném zpravodajství u nás, tedy své diplomové práce, si troufám říct, že o zprávách jako takových vím docela hodně.
Další články autora |
Čechy zasáhly extrémní bouřky, padaly obří kroupy. Hasiči měli stovky výjezdů
Přes Česko prošly velmi extrémní bouřky s nárazy větru kolem 90 kilometrů za hodinu a krupobití....
Češi vjeli do vojenské zóny, fotili se u tanku. Dítě pak usmrtil nalezený granát
Chorvatská policie propustila Čecha vyšetřovaného kvůli výbuchu u města Obrovac, při němž zemřelo...
Komentátor Schmarcz se v televizi pohádal se Šlachtou, pak zmizel ze studia
„Já jsem se zastal kluků policistů a vy do toho taháte politiku,“ začal křičet komentátor Martin...
Východem Česka prošly silné bouřky a krupobití. Padající strom zabil člověka
Velmi silné bouřky, které ve středu večer zasáhly Moravu a Slezsko, mají jednu oběť. V Českém...
Komentátor Schmarcz se po extempore se Šlachtou dočkal vyhazovu z televize
Televizní stanice CNN Prima NEWS ukončila spolupráci s komentátorem Martinem Schmarczem. Ten se při...
Silné bouřky jdou Českem, v Praze průtrž zatopila ulice a omezila dopravu
Přímý přenos Na Česko během odpoledne udeřily silné bouřky. Postupovaly od jihozápadu ke středním Čechám. Kolem...
U Bříství na D11 prorazil kamion svodidla a skončil ve svahu. Omezil dopravu
Na D11 mezi obcí Mochov a Bříství havaroval kamion. Prorazil svodidla, zároveň u něj došlo k úniku...
Řidič v Brně srazil školačku a z místa nehody ujel, pátrá po něm policie
Osobní vůz ve čtvrtek odpoledne v Brně-Přízřenicích srazil dítě mladšího školního věku, podle...
Turecký kamion se marně snažil podjet most v Brně a zablokoval městský okruh
Dopravu v pěti jízdních pruzích zastavil ve středu dopoledne v širším centru Brna turecký řidič...
- Počet článků 29
- Celková karma 9,85
- Průměrná čtenost 2882x
Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY", které vznikly z mého blogu, který najdete také na
https://renemelichar.blog.sme.sk/