Po dlouhé době jsem byl svým vozem donucen cestovat vlakem. Mé malé modré poloauto se rozhodlo, že již nehodlá na stávající brzdové kotouče brát zřetel, a zachtělo se mu nebrzdit, což prý odporuje pravidlům bezpečnosti silničního provozu, pročež bylo mnou umístěno k léčebnému pobytu do servisu. Je odpoledne, jedu si pro svůj uzdravený vůz zpožděným vlakem, jelikož je prý třeba vyměnit někde nějakou kolej či co. Ve vlaku je teplo, čisto a hle! Volné místo! Jsem přeci jen již starší pán, mé jedenačtyřicetileté nožky by drncavou cestu nejspíš nelibě nesly, a tak nechám svým opotřebovávaným kostem spočinout na polstrovaném sedadle. Nevzal jsem si knihu, telefon hrozí vybitím se, a tak očumuji. Koukám se z okna, neuvidím-li někde za okny domů, kolem kterých projíždíme, třeba právě se převlékající slečny, což by mi jistě zvedlo pochmurnou náladu, kterou mi poněkud snížil můj servisman, neboť mi před chvílí drze a telefonicky sdělil, kolik mám s sebou přivézt peněz.
Očumuji spolucestující. Naproti mně sedí malebně bizarní dvojice. Pán s basebalovou čepičkou na hlavě, s ohromným spodním předkusem, s úžasně vonícím řízkem v ruce a miliony vrásek ve tváři. Vedle něho sedí paní s bílou pletenou čepicí, která připomíná spíše špatně nasazený prezervativ, s tlustými brýlemi typu Husák, takže při pohledu na ní mám pocit, že má místo hlavy dva bílé melouny, na které někdo přilepil borůvkové koláče, zkrátka že se dívám do největšího páru očí na světě. Vrásek bude mít zhruba stejně jako ten pán vedle ní. Nemohu od nich odpoutat svou pozornost, nevím proč, možná proto, že hrůza přitahuje. Dobrá, dnešní jízdu vlakem si užiji s na první pohled velmi, opravdu velmi pamatujícími příšerkami.
Pán se marně snaží ukousnout řízek, který provoněl celý vagon. Mám hlad. Mám děsnou chuť na jeho řízek. Přistihl jsem se, že urputně myslím na to, jak mu aspoň kousek ukrást. Nevychovaně zírám na ten dozlatova osmažený kousek voňavého masa. Sleduji trajektorii jeho pohybu. Blíží se k podkusovým ústům. Otevírají se. Moje mimoděk také. Teče mi slina. Pánovi rovněž. Nedaří se mu smaženou dobrotu ukousnout, spíše se dá říci, že slastně požužlává. Přešel mne hlad i chuť. Otřel jsem si slinu od úst i pot z čela.
Až teď můj mozek ráčil postřehnout, že si ti dva naproti mně povídají. Naprosto mimo bonton na ně zírám a hltám – když už ne řízek – každé jejich slovo ve škodolibém očekávání, co z těch obludek vypadne za srandovní věci, neboť se ze mne už zase stal primitivní idiot, co soudí lidi „z první“. Když už musím vlakem, ať to stojí za to, doufám v bizarnosti nejen obrazové ale i zvukové.
„Ukaž, Toní, já ti to nakrájím,“ povídá obří souočí podkusu. „Děkuju ti, Frantí,“ řekl pán paní a podíval se na ni tak hezky, až mne zahřálo u srdce. Frantí vyndala nůž, nakrájela řízek a podala svému manželovi, kterému říkala Toní. Teď už nepoděkoval, místo toho jí vlepil takovou pusu, za kterou by se nemusel stydět žádný chlap, co je na vrcholu svých sexuálních sil. „Ale jdi ty!“ povídá Frantí, „Takhle na veřejnosti!“ ukázala na mne svýma zaskleně ohromujícíma očima a celá se začervenala. Toní ji něco pošeptal do ucha a úplně rudá Frantí stydlivě sklopila zrak a šeptla: „Pořád? Po devětašedesáti letech manželství?“ Kýval hlavou a smál se jak malý uličník s neuvěřitelnými plamínky v očích. Vyskočil ze sedadla, poklekl na jedno koleno a zahlaholil na celý vlak: „Klidně tady a teď!“ Ostatní cestující se nechápavě vyklánějí ze svých míst, aby mohli lépe sledovat nejnovější rozptýlení z českodrážního „tudum tudum – tudum tudum“. Megaoči, co se jmenují Frantí, se usilovně stydí. „Ten řízeček jsi usmažila báječně! Jako za mlada!“ vtipkuje Toní a nahlas vypráví vtipy a pak vlastní historky z osvobození Prahy v pětačtyřicátém. Zlepšil mi náladu, nasadil mi úsměv na tvář a způsobil bledou závist v duši. Tak životem posedlého, energického staříka plného radosti a touhy jsem dlouho neviděl. Kolik jim může být? Pokud jsou spolu šedesát devět let, dejme tomu, že se brali v osmnácti, proboha, musí jim být kolem devadesáti let!!! Takového věku se já nedožiju. A když, budu umět být také takový? Stařík Toní je čipera. Pojídá nakrájený řízek, zapíjí to dvanáctkou Plzní, rozdává dobrou náladu na všechny strany a polibky své Frantí.
„Branku jsem zamknul, neboj,“ povídá své ženě hrdě a chlubí se, že na to ve svém věku nezapomněl, což mu pro změnu závidím, neboť tohle já o sobě říct nemohu, já vždycky na něco zapomenu, ostatně má žena by mohla vyprávět. „Až se vrátím, doděláme si tu novou kuchyň,“ radostně hlaholí Toní. Pozoruji Frantí. Obrovské čočky jejích brýlí nemilosrdně prozrazují její smutek, její slzy se zpod masy skla jeví jako vylitý Rožmberk. Něco tu neklape. On plný života, plánů, polibků, ona najednou smutná, bez života, slzavá. Pominu to, že asi devadesátiletý stařík bude dodělávat novou kuchyň se svou nejspíš skoro devadesátiletou ženou. My máme doma hnusnou, dvacet let starou, městem pronajatou, ohyzdnou. A navíc mám obě ruce levé, takže novou kuchyň bych dokázal tak akorát „dodělat“.
„Jestli se vrátím, musíme všem říkat, že jsem ležel třeba na urologii,“ směje se Toní na celé kolo, zatímco Frantí neskrývaně pláče. „Neplač,“ povídá veselý stařík, „ať tak nebo tak, brzo budeme zase spolu…musím čůrat!“ přerušil své myšlenky, které až obdivuhodně dokázal udržet i včas opustit. Frantí se snaží vyšívaným kapesníkem vysušit Rožmberk.
„Pomůžu vám,“ slyším se najednou, pokouším se vstát a pomoci starému pánovi v kodrcajícím vlaku odejít na toaletu. „Šetři sil, jinochu,“ směje se na mne, „budou se ti ještě hodit!“ „Vlak sebou škubne a ty spadneš,“ zastává se mne Frantí a snaží se mu domluvit, aby se nechal doprovodit. „Když škubne on, škubnu taky,“ neztrácí humor Toní a se smíchem odchází hledat záchod. Stařenka už zase pláče. Přiznávám se. Čučím. A asi dost nechápavě, neboť si toho veleoči všimly a navázaly nejen oční kontakt. „Jedeme na neurochirurgii. Má nádor na mozku, šanci možná jedna ku deseti…“ Dál pokračovat nemohla, zradil ji hlas. Ale mám pocit, nebo spíš doufám, že se jí trošku ulevilo. Mě ne.
O hodinu později sedím v kavárně a po prožité cestě vlakem mám jedinou touhu – říct své ženě, že ji mám moc rád. Beru telefon do ruky a… už zase čučím. Všude kolem samé dvojice. Zvláštní je, že všechny tvoří ženy, tedy až na jednu. Může jim být tak osmnáct, možná míň. Sedí proti sobě, oba v ruce telefon, takový ten, co je chytřejší než já. Oba píší. Každý někomu jinému. Ona je krásná slečna s vlasy dlouhými až na zadek, figura jedna báseň, jen ten zmalovaný obličej by si mohla trochu opláchnout, aby tolik nepřipomínala obraz od Dalího. On hezounek, vymazlený styl, každá drobnost pečlivě upravena, moderní sestřih, nebýt závistivý středněvěký chlap, řeknu – hezký kluk. Během mé kávy s mlékem, vody bez bublin a čaje s citronem bez cukru, si neřekli jediného slova. Ťukají do telefonů. On občas vzhlédne a hodí na ni žárlivý pohled. Ona nic. Ťuká. Nudí se. Patření k sobě je tu vyjádřeno jen dvoulitrovou colou, kterou si sem tam předají, aby se napili. Sedí spolu a každý sám. Divná doba, řeklo by se. Nelidská. Ona dopsala, on dopil. Zvedají se. Do kabátu jí nepomohl. „Půjdem si někam zašukat?“ zeptala se slečna chladně a on bez zájmu odpověděl: „Třeba.“ Když mne míjel, tak mi nezměněným tónem oznámil, že čumím a že jsem úchyl.
Dopil jsem. Beru telefon do ruky a pod jhem dnešní chytřetelefonní doby se chystám poslat své ženě láskyplného smajlíka. Čučím do telefonu a myslím na dvojici z vlaku. V duchu jim moc přeji, aby tu kuchyň, až se pán vrátí, spolu dodělali. Vypínám telefon. Nic nenapíšu. Nic nepošlu. Až se vrátím domů, obejmu svou milovanou ženu, dám jí polibek na rty a do očí jí řeknu: „Usmažíš mi řízek?“
