Já se ze sebe snad zblázním, už zase jsem zaspal! Budík na telefonu vzbudil blízké i vzdálené sousedy ve čtvrt na šest, vzbudil děti, mou ženu, jen mne zanechal v krásném snění. Matně si vybavuji, že jsem ho vyloučil z buzení, že si jako dám ještě malou chvilku, ale malá chvilka se mi nekontrolovatelně protáhla na chvilku delší.
V sedm je začátek natáčení Doktorů z Počátků, je šest třicet dva, a mé oko nevěřícně zírá na hodiny. Průšvih! Koukám na svou klidně podřimující ženu a něžně, s láskou ji budím: „Tos mě nemohla vzbudit!?“ Hned vzápětí mne napadá vtíravý dotaz: K čemu já jí vlastně mám? Na co je mi manželství, když manželka nemanželkuje dle mých skromných představ?! „Já vím, že vstáváš až v osm, ale určitě jsi byla vzhůru, když tu znělo AC DC z mého telefonu! Proč?! Proč jsi mne nevzbudila!?“ důrazně žádám od své milované ženy vysvětlení. Rozespale brblá cosi o tom, že jsem již na posteli seděl a říkal, že vstávám a přál jí hezký den. „Výmluvy!“ křičím hystericky a vydávám se na sprint jitrem, kdy se budu snažit zlomit rekord ve vstávání a dojezdu do pětatřicet minut vzdáleného studia. „To je zase ráno! K čemu tě mám!?“
Jestli já jsem si právě nenakladl zajímavý „filosofický“ dotaz. K čemu tedy muži mají ženy? Na samotném začátku vztahu mezi ženou a mužem prý dochází k bouřlivým chemickým reakcím, kdy oba zmatení lidé jen málo tuší, co se to s nimi vlastně děje. Muž je v těchto těžkých chvílích pouhým suchým lístečkem ve větru pro něj naprosto nepochopitelných událostí. I přes to je ten hlupák skálopevně přesvědčen, že je pánem situace, že je to on, kdo má situaci pod kontrolou. A v tu chvíli si myslí, že vyvolenou ženu má jen k zajímavým radovánkám. Chlap prostě touží nechat si vysouložit mozek z hlavy, což upřímně řečeno v době, kdy je žena milenkou a chlap zamilovaný, není až takový problém, neboť v tu dobu nemáme v hlavě nic, vůbec nic. Když se k tomu se skřípěním zubů a na přání vyvolené po nějaké době přihodí trocha romantiky, padají z nás přihlouplé verše, nádherné květiny, poetické večeře, a z těch movitějších diamanty, auta a domy. Je to doba, kdy si myslíme, jak bodujeme jako páni tvorstva, jak jsme vytouženou ženu světácky sbalili, jsme nabití energií a zpitomělí vzbouřenými hormony. Sršíme vtipem, rozdáváme nablblé úsměvy, kam se jen podíváme, chlubíme se kolegům, jací jsme neodolatelní býci (jak později zjistíme, jedná se pouze o podobnost výhradně rozumovou) a odmítáme připustit, že je všechno poněkud jinak. Není v našich silách poznat, že jsme ženu nesbalili ani jinak neobloudili, ale že jen žena si nás z nějakého nejasného důvodu vyhlédla jako možného dárce DNA k vytvoření nového potomstva. Že na našich snahách o zblbnutí ženy vůbec nezáleží, že v procesu zamilování jsme jen pouhou loutkou v jejích intrikánských hrách, že ona určuje, jestli budeme rýt čumákem v zemi obrazně i fakticky. A že ryjeme rádi a dobrovolně, že pánové, ba co víc, s radostí a heslem: „Splníme a překročíme!“
Po nějaké době v určitých případech přichází zásadní změna v životech obou nešťastníků – muže i ženy, a sice svatba. Hned druhý den jsem svou ženu podrobil důkladnému a nanejvýš detailnímu zkoumání. Prohlédl jsem každý kousek své milované a již zákonité, ale žádnou odlišnost od stavu před svatbou jsem nenašel. Ani sebe jsem tenkrát nenechal stranou zvídavé pozornosti, ale ani na sobě jsem nevybádal nic nového. Že se změny projeví až později a že budou dost zásadní, jsem tenkrát možná trochu…netušil. Chemie prý postupem času vyšumí a nám, báječným trubcoidním mužům, nenarostou křídla, ale břicha a roky. Přestaneme být lvy salónů, začneme o tom alespoň zbytečně přesvědčovat sami sebe, chlapi navzájem, pokoušíme se nakukat svým ženám, že nejsme úplně zbyteční. V tu chvíli vstupuje do mužova života ocenění tepla domova. Rád se vrací domů k teplé večeři a pohodě, kterou jeho drahá žena s láskou vytváří. Vůbec si nevšimneme, že ona růžolící tvářička, kterou milujeme, si nás začala přetvářet k obrazu svému. Nechoď pozdě domů, nepij, nekuř, chovej se slušně, ukliď si nepořádek na stole, nenadávej při řízení, vezmi si jiné triko, jdi se umýt, smrdíš. Zpočátku nám to nevadí, dokonce nás ta zvýšená pozornost těší a vrtíce ocáskem děláme, co na jejích očích vidíme, šťastní, že je o nás jeven zájem. A snažíme se své zlozvyky změnit, až se hory zelenají. Později nás to irituje, abychom se ve finále stali vůči výtkám imunní nebo podali žádost o rozvod, abychom nemuseli svou milovanou za neustálé popostrkování nějak hnusně umučit.
Časem touha ženy po vlastním manželovi vyprchá, usíná pouze s dětmi, neboť je třeba jim přečíst pohádku, aby se jim hezky spalo, nebo u televize, neboť právě dávají báječný seriál o tom, kterak nejúžasnější chlap, kterého není potřeba převychovávat, nosí svou báječnou ženu na rukách i po deseti letech manželství, píše jí verše, nosí dárky a je naprosto ideálním partnerem své ženy na rozdíl od toho, co mají naše ženy doma. Ten domácí na stížnosti ohledně opuštěnosti na lůžku dostane odpověď, že to přeci není poslední noc a že někdy v budoucnu se tam určitě ještě sejdou, když už to mají stanoveno do doby, dokud je smrt nebo jiný milenec či milenka nerozdělí, pročež si stáhneme nějakou pěknou hru na mobil a začneme brát dětem hračky, jelikož s něčím si namísto nedostupné ženy hrát prostě musíme. Ani u stolu už se mnoho nesejdou, bývá to tak, že jeden či druhý přichází z práce později, než je stanovena večeře, anebo mám jako nevrlý chlap při kousání jídla tak nevhodné poznámky, že to prostě nejde vydržet. Je to doba, kdy muž přestává tušit, k čemu ženu vlastně doma má, stěžuje si kolegům, kteří jsou na tom minimálně podobně, pročež se vzájemně ujišťují, že jejich ženský jsou slepice a i jiná domácí zvířátka. Všichni se vespolek předhání v tom, kdo má doma horší saň. Když s nimi ale mluvíte o samotě, stydlivě přiznají, že přes všechno, co jim vadí a za co si minimálně z poloviny můžou sami, své ženy aspoň trošku milují.
Zaspal jsem fakt hodně, skáču z postele jak parašutista z letadla a padám do koupelny. Tlačím pastu na kartáček, otevřená tuba kamsi odlétá. Tam, kde je kamsi, je najednou ruka mé ženy, aby eliminovala veškeré možné vzniklé škody, jelikož nechce po mě zase celé ráno uklízet. Létá za mnou bytem jak moucha za… to nechme stranou. Bravurně chytá pastu, kartáček, dveře od koupelny, které by udělaly velký rámus a nežádoucí díru do zdi, sbírá ze země zahozené pyžamo, kontroluje stav oblečení, které v neskutečném spěchu ledabyle házím na sebe, do batohu mi dává sluchátka ke kameře, abych bez nich nebyl v práci smutný. Běžím na toaletu. Sotva usednu, otevírá dveře a krade mi z ruky mobil, aby mi znemožnila byť jen krátkou hru, neboť spěchám a na závody autíčka v blátě není čas. U dveří bytu, které mi raději sama otevřela, mi dává do ruky svačinu, horkou kávu v termohrnečku a pusu na tvář.
Jedu jako čuně. Na plný plyn. Cestou proti všem předpisům volám bez handsfree do práce, že budu mít zpoždění… Stojím u pumpy, v klidu popíjím kávu a píšu své ženě. „Ráno zbytečný spěch, spletl jsem se o hodinu“. Odeslat. Nevím, jestli čekat na odpověď, kterou si jistě za rámeček nedám. To zas bude vysvětlování, ajajaj. Přišla hned. Vychechtaný smajlík a srdíčko.
K čemu obecně muži mají ženy nevím. Ale já svou ženu mám, aby mne i dál trpělivě učila pochopit, že láska a manželství není jen o sexu a teplé večeři. Mám jí k tomu, abych měl komu přinést květinu, koho políbit, komu vynadat za to, že mne nevzbudil, a hlavně - koho si hluboce vážit, neboť si myslím, že neexistuje jiný člověk na Zemi, který by se mnou dokázal být a obejmout mne „v dobrém i zlém“. Ano, miluji svou ženu a nestydím se za to!
