Ze stromů padalo listí, ale nikdo je neviděl, protože kolem nebyly žádné stromy. Prsty babího léta lechtaly chodce pod nosem, slunce se lesklo ve skleněných výplních ocelové konstrukce Tesca. Na pražské Národní třídě cinkaly tramvaje. Valily se jako nemotorné mnohonožky od Národního divadla, auta troubila, páchla spalinami a nervózně se na sebe tlačila.
Všudypřítomný prach sedal na dlažbu jako neviditelný závoj těsně před tím, než stáhnou rolety a oblohu pokryje ušmudlaný večer. Vzduch prosytila pachuť umírajícího léta, které se vzedmulo k poslednímu rozloučení.
Rita mžikala očima. Po skráních se jí valil pot, po chodníku kolem lidé. Slunce pařilo do těžkých hadrů, které ji obalovaly a dusily jako neohrabaný burnus. Podívala se na sebe a zastyděla se. Ošumělé odpudivé svršky prosáklé špínou, vrstvy oblečení hromadící se jedna na druhou jako slupky cibule. Ještě před okamžikem jediný způsob jak nezmrznout... Nyní dokonalý polykač potu.
Valentýna lízala zmrzlinu. Jeden kopeček žlutý, druhý růžový. Měla modrou minisukni a bílý top odhalující pupík se stříbrným šperkem. Sledovala Ritu s pobaveným úsměvem. Vedle postával Kořínek. Opíral se o hůlku a drolil rohlík holubům. Tlustým holubům, příliš líným na to aby vzlétli, když se pletli lidem pod nohy. Nebylo výjimkou, že ti nejlínější skončili nakopnuti, teprve tehdy uraženě odplachtili o několik metrů dál.
Rita se nechápavě rozhlížela. Jako by ani nevnímala hluk a šum ulice.
„Co tak divně civíš?“ zajímala se Valentýna a soustředěně olizovala kornout. „Seš v pohodě?“
„Já...“ Rita se odmlčela. Mimoděk si hryzala nehet. Připadalo jí, že jí posledních několik dní vypadlo z paměti. Dní? Možná několik týdnů.
„Já... Kde je vůbec Zdenal? A Slíva?“
Valentýna s Kořínkem na sebe pohlédli. Dívce vyhrkly do očí slzy, zatímco starý pán se zachmuřil.
„Proč to připomínáte, zrovna když na to přestávala myslet? Však si s tím užila už dost. Nechte ho jít.“
„Zdenal je mrtvý?“ zděsila se Rita.
Kořínek zastínil plačící Valentýnu. „Nedělejte, že si to nepamatujete. V podzemí ho přece rozdrtil ten brouk.“
Kolem proudily davy lidí. Cizinci se slunečními brýlemi a foťáky. Spěchající Pražané. Od Jungmanova náměstí přicházela skupina dětí vedená starší ženou. Rita si přitiskla prsty na spánky. Zavřela oči. Hlava se jí točila, žaludek se svíral. Proboha, co se to děje?!
Udeřila nekompromisně na Kořínka: „Jak to, že jsme tady?! Před chvílí jsme přece byli v Podsvětí... A teď...“
„Jste v pořádku? Zbledla jste jako smrt.“
„Nechte ji, dědo. To jsou ty její stavy,“ řekla Valentýna. „Nikdy se s tim nevyrovnala.“
Kořínek kývl, právě platil u stánku rychlého občerstvení. Spokojeně se zakousl do burgeru se zelím.
„Co bychom za to tehdy dali, že? Však jsme shodili hezkých pár kil. A víte co? Předtím jsem tyhle věci nejedl, ale dnes si na nich zgustnu. To za komunistů byl největším výstřelkem moderny párek v rohlíku. Pamatuju, jaké se na něj stávaly fronty. A když nedaleko Staroměstského začali prodávat vafle polévané čokoládou...“
Rita se zapotácela. Cítila, že vnitřní přetlak ji rozerve na kusy. Chtělo se jí křičet, ničit a bořit. Zároveň byla vyděšená, že by se nejraději nasoukala do nejužší a nejtemnější škvíry. Šílenství obcházelo kolem ve zmenšujících se kruzích.
Temný labyrint kanálů zmizel. Nahradilo ho líné slunečné odpoledne. Smrtelně všední. Lidé i auta proudila bezstarostně kolem. Rity se zmocnil třas. Valentýna a Kořínek kráčí vedle ní po Národní třídě.
Náhle ustrnou. Jeden z řidičů strhne auto do protisměru. Červená mazda narazí do sportovního kupé, a vylétne do vzduchu. S řinčením dopadne a převrátí se na bok. Nakloní se, až ji přitažlivost znovu zvrátí a auto přepadne na střechu. Vysype se přední sklo.
Rita stojí. Nemůže se hnout. Noční můra ožívá. Z vozu se ozývá nářek, někdo se dobývá ven. Zkrvavené ruce tápou skrz rozbité okno. Kořínek s Valentýnou na sebe pohlédnou a rozběhnou se k vozidlu. Jiní jsou u něj dřív. Muž v modrém obleku pomáhá otřesené řidičce, která se souká ven. Zraněná ukazuje za sebe, gestikuluje a něco křičí. Tím směrem ale nic není, jen obyčejný kanál. Je otevřený, víko leží opodál. Nic víc.
„Paní, prožila jste šok. Bude to dobré, už volali pomoc,“ vysvětluje jí modrý oblek. Z kanálu náhle vyrazí fosforeskující bestie. Připomíná obrovského vlka. Popadne muže do zubů a odmrští ho přes ulici, jako by nic nevážil. Zvíře stojí uprostřed davu, který se sběhl. Nozdry se mu chvějí. Slabozraké oči těkají kolem, čenich se staví větru. Hruď s vystouplými žebry se zdvíhá. Z mordy kape krev.
Lidé vytřeštěně zírají na nereálnou bytost. Dva studenti držící se za ruce. Skupinka italských turistů. Důchodci se psem na vodítku. Parta světlovlasých Ukrajinců. Žena s kočárkem a další s minikabelkou a zlatými kozačkami. Arabsky vyhlížející mladík. Muž v růžové košili a šedém saku třímající kufřík. Na přechodu se zastavila skupina dětí. Kolem stojí desítky lidí. Za zatáčkou zvoní tramvaj.
Náhle víka kanálů po celé Národní vystřelí jako šampaňské. Těžké železné kryty vzlétnou do výše desítek metrů a dopadají na chodníky, na automobily, na lidi - odlamují asfalt, promačkávají plechy a drtí končetiny. Ze všech kanálů vytryskne proud páchnoucí vody a za ní...
Je to povel k útoku. Bestie se mihla a je pryč. Trhá jedno z dětí. Z kanálu se vyškrábaly další dvě. Vtrhnou do davu – vybírají si mladší a pomalejší. Národní třídou rezonuje nářek umírajícího muže v modrém obleku, svírá si břicho. Lidé křičí, zachváceni panikou. Auta do sebe naráží. Řidič modré octávie se snaží ujet, dupe na plyn a nestará se, že mu přes kapotu padají těla. Fronta na palačinky se rozprchla. Kupující s rukama plnýma tašek odhazují nákupy, dávají se na útěk. Lidé ječí, strkají se. Srážejí se na schodech do metra. Větší šlapou po menších. Silnější po slabších.
Z kanálů vylézají tmavé divoké postavy.
Rita nepohnutě stojí. Zastavila se Valentýna i Kořínek. Lidé se valí kolem. Zakopávají, srážejí se, řvou. Psychologie davu je však podivná. Každý se tříčlenné skupině vyhýbá, jako by ji chránila neviditelná aura. Tři nehybné body v moři děsu.
Rita přichází k sobě. Je omráčená překvapením, zároveň nepřirozeně klidná. Tohle už zažili, nesesype se. Nezkolabuje v hysterickém záchvatu.
Z kanálů se derou postavy. Štětinatá hlava mhouří oči proti slunci. Páchnoucí kostlivci s křivými údy se hrabou na denní světlo. V rukou svírají ostnaté palice, zrezlé boxery a mlaty. Kanálníci. Muž, jehož obličej kryje maska z lidské lebky, pozvedne nad hlavu hůl ověnčenou kostrami krys. Něco vykřikne a zaparkovaná auta, jedno po druhém vybuchují. Valí se z nich černý dým. Řetězová reakce se šíří od vozu k vozu. Šíří se jako nákaza. Šňůra explozí opustila Národní a zamířila na nábřeží.
Dav se jako živá bytost, jako hejno ryb v moři rozprskl v chaosu hrůzy. Výkřiky řežou vzduch, civilizovaní lidé se mění ve vyděšené stádo. Každý sám na sebe. Někdo křičí do mobilu. Matka za sebe schovává dítě a táhne ho směrem k Lazarské. Teror zachvacuje město.
Rita se zlobí. Cítí, jak ji zlost plní od palců na nohách až po krk. Krev se jí vaří, bublá v uších. Chtějí jí vzít poslední naději: normální svět! Rita zvedne ruku sevřenou v pěst. Ta slova jí sama vklouznou do úst: „Expres kurýr na smrt!“ Beze zbraně vyrazí proti kanálníkům rojícím se z podzemí.
V tu chvíli si všimne přijíždějící tramvaje. Září na ní číslo 22. Když projíždí zatáčkou, náhle se zachvěje. Silnice se propadne do hlubiny. Zlomené koleje žalostně zaskučí a první vůz se zřítí pod zem. Rita vidí lidi, jak je náraz sesype na jednu hromadu. Netuší, co se stalo. Otřesení vstávají, další zůstávají ležet. Tramvaj zvoní, řidič otevřel dveře a snaží se vyskočit. Náhle se vůz nahne a zřítí ještě hlouběji. Lavina kamení pohřbí výstupní dveře pod pokrývkou z kočičích hlav. Za tramvají se mihne obří černá věc a zaryje do šedé střechy vozu drápy.
„To je zlý sen!“ vzlykne Rita a ohlédne se. Poblíž nestojí ani Valentýna ani Kořínek. Zdemolovaná Národní třída za jejími zády je tichá a liduprázdná. Rita se otočí zpět. Najednou je město pusté. Nepřátelé i těla obětí zmizeli. Vítr ustrnul v nehybnosti.
Rozvrácenou čtvrtí přichází postava. Muž středního vzrůstu. Opírá se o hůl s hlavicí v podobě orlí hlavy. Když přijde blíž, je si Rita jistá, že ho nikdy dřív neviděla. Dlouhé slámové vlasy, strniště vousů a citlivé hnědé oči. Rozostřené obrysy. Cizincův hlas jí zní v hlavě.
„Myslíš, že jsem ti seslal sen? A co když je to skutečnost... Předehra. A nebo epilog? Nepotrvá dlouho a ty se probudíš. Teď se ale vrať zpátky ke snění.“ Mužská tvář se rozplývá.
„Kdo jsi?“ zaskučí Rita. „Chci zpátky!“
„Nejsem nikdo. Jsem volba, která vás čeká. Možnost změnit chod světa. Teď ale procitni! Usni! Probuď se!“ šeptá neznámý, zůstávají z něj jen oči, ze kterých se nakonec stanou dvě mouchy. Každá se rozletí jiným směrem.
„Probuď se,“ šeptá Ritě Valentýna a jemně jí třese ramenem. „Usnula jsi. Dorazili jsme ke skládce.“
více www.pavelrencin.cz
diskuze probíhá na http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-60-epilog
