Labyrint - Zápis 52: BUM

„Né, fakt sory, ale nejdu. Ten bok mě bolí jak čert,“ prohlásil neoblomně Slíva. V klidu snášel upřený pohled Rity. „Nic za tim nehledej. Možná mám zlomený žebro, rád si chvilku odfrknu a aspoň pohlídám Kraksnu.“

„Kraksna se pohlídá sama,“ poznamenal Wůdy. „Na druhou stranu... Mohl by sis tu pouštět písničky.“ Na řídící pult postavil gramofon s klikou.

„To je nápad!“ Tomáš Slíva nadšeně kýval a po očku sledoval, jak se Ritino váhání mění v hněv.

„Nechceš se ulejt, že ne?“

„To je to tak zlý?“ strachovala se Valentýna.

Slíva jen krčil rameny. Mimoděk si třel bolavý bok. „Copak si myslíte, že vám s Kraksnou pláchnu? To jste se dočista pomátli?“

Zdenal pokrčil rameny. „Však ho nechte, ať se dá trochu dohromady. Zvládneme to přeci i sami. Promluvíme s kanibaly a za chvíli jsme zpět. O nic nejde.“

„Neřikej to!“ rozčílila se Valentýna. „Vždycky, když tohle někdo řiká ve filmu, tak se schyluje k průseru.“

„Tohle neni film. Tohle je život, Val,“ odvětil Zdenal a polohlasem dodal. „Možná má Slíva jen strach.“

„Vyfasoval nepěknou ránu,“ zastal se Tomáše Kořínek. „Myslím, že i ze strategických důvodů by se hodilo nechat tu nějakou zálohu. Když se do dvaceti čtyř hodin nevrátíme, Slíva bude vědět, že jsme se dostali do potíží.“

Tomáš kývl a potřásl mu rukou. „Hodně štěstí.“ Potom vylovil ze záňadří impa a zadíval se do jeho rudých očí. Ještě když odcházeli, slyšeli mužský hlas: „Sedni! Jestli si sedneš, dostaneš krev. No tak si sedni, ty bestie... Prosím!“

Kanibalští kuchaři žili v jednom ze slepých tunelů, k nimž se klikatily cesty příliš úzké, aby jimi Kraksna projela. Skupina musela pěšky. První kráčel ostražitý Wůdy. Pod jedním ramenem svíral zbraň připomínající tubus, pod druhým koženou pošťáckou brašnu. Druhá šla Rita, třetí Zdenal s Valentýnou a poslední Kořínek. Postupovali temnotou Podvodí, cestu vpřed osvětlovala ze tří stran zastíněná petrolejka.

Tunel odkrýval své ohyby. Vlhká lesknoucí se zákoutí, absurdní kličky připomínající lidská střeva. Víc než neživou skálu připomínal sliznici obřího těla, průvod se jako krvinky šinul spletitou tepnou mrtvícího svalu. Tma byla v Podvodí jiná. Stejně černá, ale plná lezavé vlhkosti a zemitého pachu plísně. Plísně, která pokrývala a prostupovala vše. Vzduch se srážel v drobné kapky jako slzy vyplakané na hřbitovech, které stekly pod hroby, prosákly hlínou, prorazily si cestu jílem a břidlicí aby jim ulpěly na tvářích jako znamení neštěstí.

Hrdinové postupovali mlčky, dokonce ani Valentýna nemluvila. Zamyšlení. Ztracení v představách o tom, co je čeká v doupěti lidožroutů. Wůdy unaveně funěl. Ritu napadlo, že jestli ještě minutu nikdo nepromluví, tak se z toho houpavého pohybu petrolejky a vlhkosti, deroucí se do hrdla, pozvrací.

„Už jen kousek,“ zašeptal Wůdy.

„Proč šeptáte?“ zašeptala Valentýna.

Beze slova vyrazil dál. Ritě už poněkolikáté prolétlo hlavou, jestli nestrkají hlavu do pasti. Vyměnila si významný pohled s Kořínkem. Ano, starý pán byl ve střehu. Aspoň, že v tom nejsem sama, ulevilo se jí.

Náhle Ritě něco zaskřípalo pod nohama. Zůstala stát a její pohled padl nejdříve na Valentýnu. Ta sklouzla pohledem dolů a krásnou tvář zdeformoval děs. Nekřič! pomyslela si Rita. Valentýna ostře zaječela a Rita sklopila oči. Cesta byla posetá kostmi.

„Doprdele!“ vyhrkla a chytla se za srdce. Zdálo se, že se s ní celý svět točí. Vytrhla palcát. Přitiskla se ke zdi. Náhle se jí nedostávalo dechu. Obořila se na Wůdyho: „Kams nás to zavedl?!“

Pokrčil rameny. „Co se čílíš? Vždyť jsem vás varoval ještě na Kraksně! Jsou na útěku. Potrpí si na zastrašování a utajení.“

„To jsou lidský kosti,“ úpěla Valentýna.

„Možná,“ ucedil Wůdy. „Nezkoumal jsem to svinstvo. V každym případě jste to pěkně zbabrali. Teď už o nás ví. A jestli je nedej bože dostali Hluchý, tak o nás ví i oni.“

„Jestli je to nedaleko, mohl bych to jít obhlédnout,“ nabídl se Kořínek.

„Copak vidíte ve tmě?“ ušklíbl se Wůdy.

„To zrovna ne.“

„Tak přestaňte zdržovat. Deme!“

Prodírali se úzkou chodbou. Ze stropu byly místy zavěšené kosti na urousaných žíních nebo snad vlasech. Do jejich povrchu někdo vyřezal hrůzné klikyháky a znamení smrti.  Houpaly se v mírném průvanu hypnotické jako kyvadla. Valentýna si dřela záda o skálu ve snaze se jim vyhýbat. Zdenal na ni mrkl a začal je před ní odsekávat nožem. Vysloužil si tak Wůdyho nesouhlasný pohled. Voda ze stropu kapala na mnoha místech, její ťukání bylo nepříjemné, protože v něm zanikaly všechny ostatní zvuky. Podloží pokryté bahnem pod nohama čvachtalo. A najednou stáli na konci chodby.

„Cože? Je to slepé?! Celou dobu se táhneme slepou chodbou?“ začala se rozčilovat Rita.

Wůdy před sebe napřáhl tubus a strčil jím do domnělé stěny. Zachvěla se a odchlípila. Žádná skála. Jen kůže potřená vrstvami bláta. Prošli skrz a narazili na další kůži - pokreslenou šílenými symboly černého slunce a lebek, postříkanou rudočernými kapkami. Tančily po ní pohanské značky pekla. Všudypřítomné plameny. Ječící lidé porcovaní zaživa. Wůdy zasmušile pohlédl na ostatní. Odhrnul poslední kůži a narazil na dřevěné dveře. Přikročil k nim a místo, aby sáhl po klice, zatlačil do nich kolenem. Vzápětí pochopili proč - dveře neměly panty, někdo je jen vzpříčil mezi skalní stěny. Deska zaskřípěla a dopadla na zem. Ritu do tváře udeřila vlna tepla.

Místnost osvětlovala skomírající pochodeň a dvě svíčky. Odněkud se ozývalo tiché cinkání zvonků. Ve vzduchu se vznášela vůně rebarbory. Na stole s květovaným ubrusem stál šálek s čajem a ubrousek složený ve tvaru jeřába. Proti Wůdymu vyklopýtal drobný mužíček se špičatým knírkem a patkou sčesanou na stranu. Byl oblečený v modře pruhovaném flekatém tričku. Zlostně vycenil zuby zabroušené do špičky a namířil kapitánovi Kraksny proti očím brokovnici.

„Bum,“ řekl Wůdy a hrozivě se zašklebil.

www.pavelrencin.cz