Monstrum se řítilo proti družině. S ostnatou korunou. Řezané ze světla a tmy. Věnčené lidskými kostmi. Rita cítila jak se jí potí ruka. Jen okamžik a bude u nich! Stiskla zuby. Země se chvěla. Slíva mimoděk pootevřel ústa. Zdenal držel mezi prsty poslední baterii a odříkával formuli kouzla. Valentýna ho přerušila výkřikem: „To nejsou oči! Vždyť jsou to světla!“
Zvedla ruce a zamávala.
Tušený obrovský trup se přiblížil na deset metrů. Letěl jim vstříc jako skála. Jako ledoborec rozrážející kry... Ozval se hrozivý skřípot a podél obou boků se vyvalil vodopád jisker. Neviditelné brzdné čepele ryly beton. Kostry usazené po stranách se vzepřely jako veslaři a zpomalily kliky hřídelí skrytého motoru. Z krátkého komínu vyšlehl plamen a černý kouř. S uši rvoucím řevem masa zpomalila, ale nezadržitelně se valila dál.
Hrdinové zkoprněli hrůzou a překvapením. Nedokázali se pohnout.
„Zpátky!“ zaječela Valentýna a uskočila. Konečně i ostatní pozpátku klopýtali před zpomalujícím kolosem. Narazil do nich skoro něžně. Několik metrů je tlačil před sebou. Klapání ustalo. Kříženec obrněného transportéru a parníku znehybněl.
Jen stěží rozlišovali jeho tvar. Čelo jako příď lodi s předsazenou ocelovou radlicí, zbrázděnou škrábanci, obitou tisícem drobných nárazů, které zanechaly důlky a rýhy na měsíční krajině staré oceli. Pod přídí se hrdě pnula bezvlasá krejčovská panna, které někdo vypálil místo očí díry. Její bledá hlava vypadala jako lebka. Z rezavých nýtů bylo na trupu vozidla vyvedeno slovo: Milena. Reflektory zářily oslepujícím jasem.
Zdenal si zastínil oči. Obcházel monstrum s petrolejkou, aby ozářila celou hrůznost detailů jeho konstrukce. Stroj nebyl tak velký, jak se prve zdál. Rozměry se podobal náklaďáku. Víc než vozidlo, ale připomínal spíše loď. Zrezlý ocelový rám karoserie zdobily pásy nýtů, převládající materiál obložení tvořila dubová prkna. V zadní části bylo obrovité kolo starodávného parníku se stovkou ocelových lopatek, ve přední jedno menší, gumové, které nadlehčovalo příď.
V centrální části byla kabina s kruhovými okny a nízkým komínem, která pokrývala více než polovinu vozidla. Druhá polovina byla odkrytá, ohrazená pouze provazovým zábradlím jako paluba. Po stranách, na bocích monstra někdo nainstaloval na improvizovaných sedátcích kostry lidí. V pařátech svíraly kliky, které mizely v bludišti ozubených převodů v útrobách stroje. Když se před okamžikem hřídele pohybovaly, způsobovalo to, že se zdánlivě pohybovaly i kostry.
„To není možné!“ zajíkl se Zdenal a znělo to fascinovaně.
„Konečně nás našli!“ usmívala se šťastně Valentýna.
„Vrať se, Zdenale!“ vykřikla Rita. Nevěřila té ocelové bestii. V podzemí bylo vše smrtelně nebezpečné. Zatímco skupina zvědavě okukovala nehybně stojící stroj, padla na ni úzkost.
Ze stroje se vyvalila se pára. Ritě se zdálo, že uvnitř zahlédla pohyb!
„No tak vraťte se! Držte se pohromadě,“ krotila je. Měla strach, že se jí rozutečou, že je nebude schopná ochránit, nebo že...
Jedna z koster na ni upřela znechucený pohled. Rita se vlastní myšlenky vyděsila. Opravdu ji napadlo „pohled“? Copak začíná bláznit?!
„Doprdele, pohnulo se to!“ zdušeně šeptal Slíva a s obdivem zkoumal nejbližšího kostlivce. Byl špinavý, skoro černý, ulepený od bahna. Visely na něm cáry hnijících zbytků rostlin, ztvrdlých výkalů a Bůh ví čeho. Tomáš k němu natáhl ruku. „Já si sáhnu...“
„Já bych to raději nedělal, Slívo,“ radil mu Kořínek.
Tomáš chvíli váhal a nakonec si nedokázal pomoci. Ukazovákem žďuchl kostru do ramene. Odskočil, jako by ho zasáhl proud! Kořínek i Rita s sebou trhli.
„CO?!“ vyhrkli téměř současně.
„Nevim, lek sem se,“ informoval je Tomáš. Potom k němu kostra otočila hlavu. Pustila jednou rukou hřídel a odstrčila Slívu lehkým pohybem zápěstí. Muž zařval a narazil do stěny tunelu. Tiskl se k ní zády a nevěřícně si kostlivce měřil.
Rita se kousla do jazyka, aby nezačala nahlas křičet. „Tohle je na mě už trochu moc,“ sípala a pláč měla na krajíčku.
Zdenal s Valentýnou to kupodivu zvládali lépe.
„Vypadá to... jsou to asi kostlivci.“
„Živí mrtví,“ deklamovala Valentýna. „Je to šílený, ale když tu může existovat imp nebo magie, tak proč ne kostroun?“
Mělo to svou zvrácenou logiku. Ritě se točila hlava. „Když může bejt kostlivec, proč by nebyl v podzemí třeba i tank, že jo? A když tank, tak proč ne třeba východ?“ blábolila. Vysloužila si chápavý pohled a Kořínkovu ruku kolem ramen.
„To bude dobré, paní Rito.“
Nebude to, kurva, dobrý! chtělo se Ritě ječet.
Něco se dělo. Příďové reflektory zablikaly, vyšlehl mezi nimi zelený záblesk. Kostlivci se narovnali a položili ruce na kliky. Ozvalo se zasyčení. Někde odskočily zámky a odsunuly se závory. Vrzly otevírané dveře a na střechu kabiny, se vyštrachala postava. Její temný obrys se opřel o zábradlí a naklonil se nad nimi.
„Hoďte sebou, rychle do Kraksny! Za chvíli je to tady!“ vykřikla a opět zmizela uvnitř.
Zmateně se na sebe podívali. Hlas nikomu nepřišel známý. Váhali. Zdenal si všiml stupaček na jedné straně vozidla, k nástupu se ale neměl.
Rita s hrůzou zjistila, že se na ni dívají.
„Nevím,“ tisíckrát toužila to říct. „Nevím, sakra, co dělat!“ chtělo se jí řvát. A pak to uslyšela. Sílící hluk. Vozidlo nehybně stálo. Vzdálené šumění připomínalo...
„To ne...“ hlesla.
...blížící se šumění připomínalo zvuk valící se...
„Dovnitř! HNED!“
...rostoucí řev připomínal hektolitry vody, valící se závratnou rychlostí tunelem! Šplhali po boku monstra jako opice. Jeden po druhém se vyhoupli na palubu a vtrhli do kajuty ozářené karmínovým světlem. Sotva se namačkali dovnitř, zapadly za nimi dveře a se zasyčením se zajistily.
O okamžik později do vozidla narazila plnou silou stěna vody. Naklonila ho. Zvedla ho. Pohodila s ním jako s hračkou. Přelila se přes něj. Černá špinavá voda, která vystřídala venkovní tmu. Kabina se třásla, jako by se měla každým okamžikem rozpadnout. Ocitla se pod hladinou. Rita znepokojeně vzhlédla ke stropu, mezi nýty prosakovaly kapky a padaly jí do vlasů a k nohám. Na přídi probleskl modrý výboj. Motor zakašlal a dal se do pohybu. Kostry ztracené kdesi ve vodních vírech začaly točit klikami. Stroj se řítil téměř naslepo tunelem. V maličkém prostoru se tísnilo šest lidí. Cizinec se hrbil nad řídícím pultem, ze kterého na něj pomrkávaly drahokamy zářících kontrolek. Většina z nich plála rudou. Kabinou zněl jen tlumený řev vody a mužův nepříčetný smích.
www.pavelrencin.cz
