Zdenal se vracel k ostatním. Již zdálky slyšel živou diskuzi.
„Pane Kořínku, to přece nemusí nic znamenat. Máte odznak, dobře, ale to přece nedokazuje, že sem skřeky přivedl někdo ze Lvího spáru. Takových odznáčků...“ rozohňovala se Rita.
„Bylo jen deset,“ odporoval Kořínek. „Lví spár nebyla velká skupina. Pořád věřím tomu, že skřeky přivedl někdo z našich. Ale kdo? Nejeden ze členů Spáru padl ještě za války. Zbytek byl rozprášen, když nás po fašistech začali hubit komunisté. Jsem asi poslední z živých, ale...“
„Tak se zeptáme skřeků, kdo je sem přitáh,“ navrhla Valentýna.
Zdenal usedl na jednu ze složených pokrývek. „To mi nepřijde jako špatný nápad. Jen aby netrvali na tom svém tot.“
„Skřeci sou ale fuč,“ odtušil Slíva. „Bůhví, jestli je ještě potkáme.“
„A co teda chcete dělat?“ zeptala se Valentýna.
„To, co říkali,“ pokrčil rameny Kořínek. „Odpočívat a čekat.“
„Jsem pro. Dáme se trochu dohromady, budeme zobat antibiotika a přitom můžeme přemýšlet, co dál,“ souhlasila Rita.
Rozdělali malý oheň. Dřevo od skřeků skoro nekouřilo. Rozložili si kolem ohniště pokrývky, najedli se a napili z balených vod. Mezi proviantem od skřeků našli dokonce i ručník. Nařezali jej na úzké pruhy, takže měl každý svou žínku. Jeden po druhém se odešli opláchnout k nedalekému jezírku.
Voda byla příšerně studená. Když se Rita omývala, teskně si vzpomněla horkou vanu s mandlovým olejem. To bude první věc, kterou si dopřeje, až odsud vypadne. Představila si, jak se do ní ponoří – od špiček na nohou (které jí budou horkem trnout), přes stehna a boky (v tu chvíli ji zaplaví slast, která jí zježí chloupky na zádech) až po krk (odevzdá se horké malátnosti, nechá se jí kolébat a bude pravidelně připouštět teplou až do konce světa). Zasněná si drhla kůži ledovou žínkou, kterou pravidelně smáčela v průzračném jezeře.
Když se vrátila, zapila antibiotika a zimomřivě se schoulila na pokrývku k ohni. Šlo na ni spaní.
„Měli bychom si rozdělit hlídky.“
„Fajn, jako na táboře! Místo hlídky se chodilo kalit do skladu,“ uchichtla se Valentýna a odešla se mýt.
„V tom případku chci hlídat s Valentýnou!“ ozval se Slíva.
„Bude lepší, když bude každý hlídat sám. Ať se trochu vyspíme,“ navrhla Rita. „Zkuste odhadnout tak dvě hodinky a pak vzbudíte dalšího.“
Protože měli málo dřeva, jakmile se trochu ohřáli, nechali oheň vyhasnout. Dál svítili jedinou petrolejovou lampou, dalším darem skřeků. Sundali zbytky potrhaných žlutých kombinéz a nabalili se do několika vrstev hadrů a kožešin. Šetřili silami. Posedávali na tlustých prošívaných pokrývkách zachumlaní až po krk, aby k nim nepronikl vlhký lezavý chlad jeskyně.
„Kdybyste se viděli!“ šklebila se Valentýna. "Víte, jak vypadáte?"
„Šedivý ztrhaný ksichty. Hladový břicha. Hadry jak z popelnice... nevim, modelky?“ glosoval Slíva.
„To sem úplně neměla na mysli, ale máš bod. Kdyby mě takhle chytla módní policie, emigruju.“
„Papparazzi? Tumáš šlupku palcátem,“ křenila se Rita. Po koupeli jí bylo přece jen trochu líp.
Dohodli se na pořadí hlídek. První byl Kořínek. Když už skoro usínali, zaslechli jeho hlas.
„Co myslíte, že se stalo se Špínou?“
„Těžko říct. Radši mějte oči otevřené - je sem jen jeden přístup,“ zamumlala Rita.
„Věřím, že se udržela,“ zašeptal Kořínek. „Určitě se udrželi,“ přemítal uprostřed temnoty s bludičkou petrolejky.
Ostatní usnuli. V té chvíli mohl být starý pán klidně posledním člověkem na celém světě. Čas běžel. Začalo se mu zdát, jako by tma ožívala. Jako by se v ní honily chuchvalce v podobě přízračných lidských postav a démonů minulosti. Jen kousek za hranicí světla ohniště někdo chraplavě dýchal. Kořínek zamrkal, asi na něj přišla dřímota. Kolem byla tma. A vše ostatní jen kouzlo jeho obrazotvornosti. Když přišel čas, probudil na hlídku Tomáše Slívu.
Valentýna stála v obrovské jeskyni zalité modravým světlem. A nebo jen pro její oči tma přestala být neproniknutelná. Kolem ní se tísnily desítky skřeků. Stáli před obřími varhany z kanalizačních trubek, dotýkali se jeden druhého prsty. Kývali a kolébali se v rytmu jejich vzdechů. Z píšťal se linuly sípavé zvuky, bylo stále jasnější, že vzdechy mají odlišné tóniny. Jeskyni plnila tichá, hrozivá hudba. Nelidská symfonie.
Skřeci naslouchali. Zvuky se slévaly v souhlásky a samohlásky, tvořily slova v jazyce, kterému Valentýna nerozuměla. Němčina. Na krku cítila popruh od loutny. Táhl ji k zemi, nástroj byl těžší a těžší a najednou vize zmizela.
Valentýna si uvědomila, že stojí v naprosté tmě. Ztratilo se dokonce i světlo petrolejky. Byl to sen?! Dívka neležela v pokrývkách, mohla v té chvíli být na jakémkoli místě podzemí. Pouhý kousek od ní se vzduch chraplavě prodíral píšťalami varhan.
Valentýna se roztřásla. Začala couvat. Nehet jí zadrhl o strunu loutny a do ticha se ozval jasný zvuk. Přeběhlo jí po zádech zamrazení. Vzápětí odpověděla jedna z píšťal tichou ozvěnou. Dívka nevěřícně zírala před sebe.
Byla vyděšená, ale zároveň i fascinovaná. Zkusila další strunu a varhany jí váhavě odpovídaly sípáním kanálů. Několik dalších strun a akord.
Někde za zády Valentýny škrtla sirka a rozsvítila se svíčka. Kořínek mžoural z pokrývek. Rita se hrabala na nohy. „Co se děje?“
„Poslouchejte,“ špitla Valentýna. Drnkala na loutnu a píšťaly jí se stále kratším zpožděním odpovídaly. Varhany hrály, jako by znaly Valentýninu melodii. Za chvíli už nezněly jako ozvěna, ale vytvářely hudbu zároveň s loutnou. Chraplavý šepot se spojil se strunami v jednu píseň. Každým okamžikem mohutněla až v jeden moment nečekaně ztichla.
Celá symfonie trvala pouhých několik minut. Po jejím konci se Valentýna zapotácela slabostí. Zdenal ji podepřel a uložil do pokrývek. Kořínek rozdělal oheň.
„Co to proboha bylo?“ Rita měla oči až na vrch hlavy.
„Volá nás. Neslyšeli jste ten hlas v hlavě? Někdo nebo něco nás volá k sobě!“ drmolila Valentýna a třásla se zimou.
Zdenal byl bledý. Rita vrtěla hlavou, přes kolena měla položený palcát.
„A kam vlastně zmizel Slíva?!“ uvědomil si najednou Kořínek.
Opravdu. Obešli celou jeskyni, dokonce i do jezírka se podívali. Po Tomáši Slívovi nebylo ani stopy.
www.pavelrencin.cz
