Labyrint - Zápis 40: Ve stopách skřeků

Dým z hořící hradby plnil nádvoří pevnosti. Držel se v něm jako v obrovském kotli. Způsoboval dusivý kašel, pálil v očích a stěží dovoloval dýchat. Vojáci pobíhali kolem a tiskli si k tvářím vlhké hadry či kusy svých oděvů. Neopouštěli bojiště. Jejich rytíř se nějakým zázrakem stále držel na ochozu. Přesto volání „Pálím!“ zaznívalo se stále větší prodlevou.

„Musíme se stáhnout do pevnosti!“ křikla Rita.
 
Zdenal zavrtěl hlavou.  Stál v plášti z šedých kožešin s nasazenou kápí, která skryla jeho tvář do stínu. „Nemůžeme utéct! Když padne brána, uvíznem v chodbách jak krysy.“

„Vždyť se tu nedá dejchat! Deme za chlupáčema!“ zalykala se kouřem Valentýna.

„Přece se na něj nevykašlem! Nebo jo?“ snažil se Slíva překřičet vřavu. Ukázal na postavu rýsující se na hradbách.

Shluk skřeků je nevybíravě tlačil k pevnosti.

„Nemyslím, že mu mnoho dlužíme.“ Kořínek zavelel s nečekanou rozhodností. „Zdenale, Slívo! Následujte mne! Rychle!“ Měl naléhavý výraz. Rita už dál nečekala a obě se s Valentýnou rozběhly.

Alespoň pro tuto chvíli bylo rozhodnuto o ústupu. Obklopeni skřeky se hnali do pevnosti. Uprostřed šera a kouře si toho ostatní vojáci stěží všimli.

Rita se jedinkrát ohlédla, jestli neuvidí Delapanzu. Hradba se jí ale ztratila z dohledu. Na okamžik se jí zdálo, jako by viděla řadu skřeků, jak postupuje k bráně. Něco se na nich ale změnilo. Nejdříve netušila co a i později to přisuzovala hře stínů. Na rukou jim vyrostly dlouhé drápy jako jateční nože. 

Pevnost je pohltila a oni se ponořili do bludiště jejích chodeb. Pospíchali, vedeni skřekem s bílým pruhem přes temeno hlavy.

„Co vám to vlastně dali?“ zeptala se Valentýna.

„Tohle,“ otevřel Kořínek dlaň. Byla zpocená. V jejím prostředku leželo malé zlaté cosi, na první pohled to připomínalo knoflík. Bylo na něm něco, co vypadalo jako otisk pracky.

„Co to je? Vypadá to jako odznáček.“

„Je to zlatý odznak.“

„Ale jaký odznak?!“

Nechal její otázku bez odpovědi. „Rychle, pospěšme. Ať už nás skřeci vedou kamkoli, musíme se tam dostat co nejdřív. Mám pocit, že se tam s někým setkáme!“ V Kořínkově tváři byl ruměnec. Oči žhnuly zvláštní horečkou. „Pospěšme!“

Prohnali se chodbami, které již dříve viděli, skřeci je ale vedli hlouběji, do částí pevnosti, kde byly chodby nízké a užší, kde museli jít po jednom v předklonu a chvílemi i po čtyřech.

„To jsou chodby skřeků. Podívejte, ty zdi jsou opracované úplně jiným způsobem. Vidíte ty  rýhy, co jsou na stěnách?“ všiml si Zdenal.

Valentýna ve světle louče kriticky zhodnotila podlahu. „A těch chlupů. Ještě, že nejsem alergická na kočky.“

„Co s tím má co dělat alergie na...“

„Stát!“ zahřměl Kořínek, který šel první. Už chvíli lezl po čtyřech, přesto tak činil s nečekaným zápalem. Nyní se zastavil a zíral před sebou do díry, za kterou chodba končila a která mohla být bezednou propastí. Spadalo do ní vinuté lano. Tři skřeci v čele se po něm spustili do tmy.

„Co teď?“

„Jdu první!“ řekl Slíva.

„Nevíš, kam to vede. A jestli ten provaz dosahuje až na zem,“ uvažovala Rita.

„Jestli je krátkej, tak jsem jedinej, kdo zvládne vyšplhat zpátky nahoru. Nebo se pletu?“

Odpovědělo mu ticho.

Slíva se akrobatickými pohyby doprovázenými spoustou tření prodral kolem Rity a Kořínka do čela. Odložil kladivo a plivl si do dlaní. Chytl se lana, trochu se spustil a vytvořil si nohama smyčku. Rita mu podala pochodeň a Tomáš se začal spouštět do hlubiny.

Uběhla jen chvilka, když uslyšely zezdola jeho hlas znásobený ozvěnou. „Je to jen pár metrů. Tak pět, šest. Polezte!“

„Já neumim šplhat,“ pípla Valentýna.

Zdenal ji uklidnil: „Neboj, stačí když se spustíš. Nespěchej. Počkám nahoře a budu vás krýt. Ještě mám poslední monočlánek.“

„Neblbni, Zdéňo, víš jak máš ty ruce zrasovaný!“

„No právě. Zůstanu tady. Jestli je ta cesta slepá, tak se nikdy nedostanu zpátky!“

„Nenecháme tě tu,“ řekla Rita. „Zdenale, chytni se mě kolem krku a já se s tebou spustím.“

„Hloupost! Přece mě nepotáhne ženská!“

„Neodmlouvej. Dolů to zvládnem. Pan Kořínek mi pohlídá Kurýr, že jo, pane Kořínku.“

Kmet přitakal. „Hlavně už rychle. Bůhví, třeba již nepřátelé prolomili bránu. Až dojdeme, kam nás skřeci vedou, najdeme snad někoho, kdo nás ochrání.“

„Mám těch hádanek dost!“ zamračila se Rita. „Jenom nás ženete a jste tajemnej jak hrad v Karpatech.“

„Rito, přece víte, že před vámi nic neskrývám. Jenom nechci zakřiknout to, co si ze srdce přeji.“

Jeden po druhém se spouštěli dolů. Zdenal se odmítl držet Rity. Prohlásil, že to zvládne sám. Zaťal zuby, věděl, že to bude bolet. Sevřel v prstech lano a přenesl váhu. Do rukou vystřelila tak strašná bolest, že mimoděk povolil stisk. Asi metr dřel lano dlaněmi, než se prsty zcela rozevřely a Zdenal spadl po zádech dolů. Viděl, jak se mu otvor bleskově vzdálil. Viděl Ritu, jak se jí leknutím otevírají ústa, žaludek se mu zhoupl až do krku...

Vykřikl leknutím a ve stejném okamžku tvrdě dopadl do měkkého. Slíva, jej zdola jistil. Nedokázal padajícího Zdenala udržet, jen zbrzdil jeho pád, a tak se teď oba váleli na zemi v jednom chumlu.

„Jáú! Sakra,“ klel Tomáš. „Narazils mi žebro!“

„Díky,“ zašeptal Zdenal, když se konečně vymotal z chlupatého plášťě.

„Rita mi řekla, žes to byl ty, kdo mě vytáh z tý bitvy. Jsme si kvit, mladej.“

Zdenal se musel kousnout do rtů - čerstvé jizvy na spálených rukou se otevřely, vytékala z nich krev. V očích měl slzy bolesti. Přesto se mu jeden koutek zvedl. „Hipíku.“

Slíva ještě pomohl dolů Kořínkovi i Valentýně a za chvilku byli dole všichni. Skřečí průvodci na ně už čekali. Naléhavě gestikulovali, vrčeli a ňafali. Ukazovali a odbíhali do tmy, kam nedosáhlo světlo pochodní. Družina se vydala za nimi. Ještě nebyli u cíle.

www.pavelrencin.cz