„KDO NÁS UNESL?“ dozněla ozvěna Valentýniných slov. Ručička na barmanových hodinkách ustrnula a svět ztuhl v nehybnosti. Dveře do baru zapraštěly, jak na ně dopadl tlak tmy. Prosklenou výlohou se rozběhla síť prasklin. Valentýna se vyděšeně podívala na barmana, který stále sledoval hodinky, jejichž ručičky se plazily hlemýždím tempem. V tom najednou výloha pukla a sklo explodovalo do místnosti.
Dívka vykřikla hrůzou a přikryla si rukama hlavu. Hladová tma se k ní vrhla. Polkla ji, pozřela i s celým barem, s celým světem. Byla všudypřítomná a věčná.
Náhle si Valentýna uvědomila, že vidí své ruce a nohy. Že si zachovaly barvy, jako by jí nad hlavou hořela svíčka. Valentýna zvedla oči a najednou ji zasáhla vzpomínka.
Viděla sama sebe, jako by poletovala u stropu svého pokoje v činžovním domě ve Strašnicích. Viděla, jak ji zasáhla tenoučká střela z foukačky muže, který se do pokoje vloudil přes balkón. A za ním další muž, u pasu černý rovný meč a přes rameno provaz. Pohybovali se tiše, s ostražitou samozřejmostí. Nechali bezvládnou Valentýnu ležet, zatímco na posteli rozložili černou hokejovou tašku. Potom ji do ní uložili jako nebožtíka a zapínali dlouhý zip. Ještě než se textil nad tělem zavřel jako hladina, jeden z mužů se uprostřed pohybu zastavil. Zadíval se na její tělo. Kývl k druhému a odhalil ve šklebu dravčí zabroušené zuby. Odhrnul dívce cíp košile, zasvítilo bílé ňadro. Muž shrnul podprsenku. Ještě mnoho toho Valentýna viděla. Došlo i na únos Rity, Zdenala, Sedmtři a Kořínka. A pak vize zmizely a v temnotě jako zvon zazněl tajemný hlas, který pronesl dvě slova.
„Gilda Hluchých!“ vykřikla Valentýna a prudce se narovnala. Seděla na posteli. V místnosti bylo ticho, v šeru plápolala jediná svíčka. Možná byla noc. Z opačného konce pokoje slyšela chrápání, které však vzápětí ustalo. Uvědomila si, kde je, a mimoděk jí vyhrkly slzy.
Ozval se šramot a z pokrývek rozhozených u paty postele se vyklubal Zdenal. Smrděl potem a horšími věcmi. Vrhl se Valentýnu a objal ji, i proti chabým protestům.
„Jsi v pořádku!“ zašeptal. „Je vzhůru!“ vykřikl.
Za chvilku už kolem postele seděla celá skupina. Zkoumali ji, jako by ji neviděli léta.
„Jak dlouho jsem byla pryč?“ vyslovila otázku, z níž měla hrůzu.
„Přibližně hodinu,“ odhadl Kořínek. „V jedné chvíli nás oslepila záře a v druhé jste upadla na zem. Od té chvíle jste o sobě nevěděla. Nahnalo nám to řádný strach.“
Valentýně se ulevilo. „Měla jsem strašně zvláštní sen!“
„Vyrostly ti vlasy!“ všimla si Rita. „A nehty!“
Hrůza se vrátila. Valentýna se podívala na své ruce. Prsty zakončovaly několikacentimetrové nehty, které se odporně kroutily. Zdenal jí sáhl do vlasů a podal jí malou barevnou věc. Valentýna se snažila dýchat. Kontrolovat své myšlení, aby nezačala hystericky ječet. Mezi palcem a ukazovákem kroutila s papírovým paraplíčkem. Každá část deštníku měla jinou barvu, když jej roztočila, zůstala jen bílá.
Nenaléhali, tiše čekali, až bude připravená vyprávět. A tak jim Valentýna řekla pravdu o všem, co se stalo. O tajemném baru a muži, který jí připravil koktejl, o tom, co se od něj dozvěděla. Jediné vynechala. Detaily o svém únosu, které v ní probouzely ponížení a nenávist.
„Je to šílený! Kdybych sama neviděla tu záři... Panebože, rok života!“ Rita smutně zavrtěla hlavou. „Budeš dobrá?“
„Ty vogo. Co mi zbejvá jinýho?!“ Dívala se na ostatní. „Podívejte se, jak vypadáme! Všichni jsme za těch pár dní zestárli o deset let.“
Kořínek smutně kýval, nepřestával, ani si nevšiml, že už nikdo nic neříká. Měl zamyšlený výraz.
Zdenal vstal a postavil se proti Slívovi. „Myslím, že nám budeš muset říct víc o těch Hluchých. A tentokrát nás neodbudeš! Nezajímá mě, jestli se ti chce nebo ne!“
„Proč tak zhurta, mladej?“
„Buď tak laskavý a neříkej mi mladej. Taky ti neříkám hipíku. Nějaké nafoukané kecy, to je to poslední, co potřebujeme!“
„Tak dost, vy dva!“ Chtěla hádku utnout v zárodku Rita. „Zdenale, běž se něčeho napít. Máš horečku.“
„Nikam nejdu! Dokud neřekne, proč nás Hluchý unesli!“
Slíva si dal ruce v bok. „A jak to mám sakra vědět?! Pořádně nevim, ani proč unesli mě?!“
„Dělals pro ně celej měsíc,“ vykřikoval Zdenal. „Neříkej, že nic nevíš!“ Prosmýkl se kolem Rity a popadl Slívu za klopy. Ten se na něj svrchu díval a žíla na spánku mu tepala.
Rita zaúpěla. „Sakra, chlapi! Přestaňte s tím a hned!“ Přestože sama byla slabá, vklínila se mezi ně a rozdělila je jako živá zeď.
Napětí trvalo nekonečných pár vteřin. Konečně sklopili oči. Ritě se ulevilo. „A teď si podejte ruce.“
„No tak to si děláš-“ začal protestovat Slíva.
„Dobrý. Nechejme to tak,“ odtušil Zdenal a sesul se do pokrývek. Tvář si skryl do dlaní. „Jsem přetažený...“
„Taky mám na ty Hluchý hajzly vztek,“ zuřil Tomáš. Posadil se obráceně na židli a tetované ruce opřel o opěradlo. „Zničili mi život! Přišel jsem o práci, která mě bavila, přestal platit alimenty na prcka, takže po mě zase pudou úřady. O nájemnim bytě radši nemluvim... Stejně ho vyčistí exekuce, protože nesplácim dluhy... Kurva! Až vodsud vylezu, skočí po mě fízlové a bude jim jedno, že mě tu drtili kanálmeni, lidožrouti nebo magoři v brnění. Nebo si myslíte, že to vyhrajem s pravdou? Proberte se! Měl sem dost času ne přemejšlení. Pravdu si necham pro sebe a co nejdřív ji zapomenu! Radši si ňákej měsíc odkroutim, než hnít pro změnu v blázinci.“
Vzduch vězení těžkl beznadějí.
„Tak ses politoval. A teď gilda Hluchých,“ řekla do naprostého ticha Valentýna.
Slíva sevřel ruce v pěsti. „Jsou to maniaci! Už to jejich jméno. Gilda Hluchejch. Hluchejch k čemu? Ke slitování? K lidskosti? K Bohu? Víte, metal, to sou lebky a kosti, někdy trochu hrubý síly a drsnejch keců... Když se ale podíváte na Hluchý, pochopíte, že to je vlastně jenom taková hra..."
Tomáš Slíva pokrčil rameny, snažil se najít vhodná slova.
"Hluchý málokdy strkaj hlavy do věcí lidí z povrchu. Mě sbalili jenom proto, že jsem byl ve špatnej čas na špatným místě. Neradi nechávaj svědky – zvlášť svědky neúspěchů. Na povrchu jednaj nepřímo přes normální zločinecký spolky a ukrajinskou mafii. V Praze ale fungujou už víc než století. Původně prej začínali jako klan pasáků lehkejch žen.
Slyšel jsem zlomky, ale znělo to jako fantasmagorie. V Podsvětí jsou Hluchý jednou z hlavních mocenskejch sil. Kromě nich jsou tu ještě Otrokáři a taky něco, čemu řikaj Bílej červ a maj z toho sakramentskou hrůzu. V okolí žižkovský rakety je prej karanténní zóna s divnejma bytostma, nějakej tajnej vědeckej projekt, co já vim, aby to nebylo všechno – ještě je tu mýtická bytost Wihelin, zasranej král kanálů, kterýho nikdy nikdo neviděl... Když k tomu doplnim, že v podzemí údajně existujou i zapomenutý kostnice, ve kterejch byly viděný i chodící mrtvoly, tak můžu rovnou roztrhat občanku, ne? Fízlové ze mě budou nadšený. Vždyť ani já sám nevěřim půlce těchhle blábolů, co jsem právě řekl!
Hluchý jsou Hluchý. Žerou lidský maso, vyžívají se v mučení. Jsou to sektářský, pokřivený magoři, ale jinak se drží při zemi. Jejich moc jsou prachy. Maj jich vždycky dost a peníze dokážou rozběhnout jakejkoli motor.“
„Sedmtři se zmiňoval o Kasinu,“ nadhodila Rita.
„Jo, Kasino? Kasino jim musí sypat majlant. Kromě toho se ještě obchodujou s Otrokářema, kterejm v podzemí šéfuje ňákej Marmelhad z Bahenlejnu, pak jsem ještě slyšel o bordelu „Mrtvá růže“ a podzemnim supermarketu s orgány a masem. Je to továrna na prachy.
Kasino je pod klubem. Choděj tam jen nejvíc nóbl lidi. Černý vobleky a černý košile. Neni na tom tolik vidět krev. O Kasinu se řiká, že je životní zážitek si tam zahrát, jen člověk nesmí vyhrát. Já tam nikdy nebyl. Pouštěl jsem muziku nahoře a díval se, jak některý lidi sestupujou po točitejch schodech. Byly byste překvapený, jaký typy se mezi tou sortou objevili. Moc překvapený, některý ksichty mi byly povědomý z novin.
Jojo, je to pořádná parta hajzlů. Dá se říct, že když tu sedíme za katrem u Delapanzy, tak na tom svym způsobem nejsme tak zle.“
„Ale co teď?“ zeptala se Valentýna.
„Teď se hlavně musíme dostat na povrch!“ prohlásil Zdenal. „Našel jsem v grimoáru pár zajímavých věcí, ale potřeboval bych se dát dohromady. Nebo alespoň peníze..."
„Krok za krokem. Teď se hlavně musíme dostat z téhle odpudivé věznice!“ doplnil ho Kořínek.
Valentýna se soustředěným výrazem rýpala ve zdi a snažila si ulomit dlouhý nehet. Na chodbě náhle zřetelně zaslechli hluk. Dusání nohou. Vzrušené výkřiky zkreslené ozvěnou.
„Něco se děje.“ Kořínek zvedl obočí. „Ale co?“
www.pavelrencin.cz
