„Propánakrále,“ řekl někdo a znělo to jako: prooo-pááá-naaa-krááá-leee, zpomaleně a deformovaně, jako když v magnetofonu docházejí baterie. Na hraně viditelnosti se pohnuly nějaké stíny. Valentýna vstala. Něco se změnilo, protože celý svět byl zahalený ve tmě. Její chuchvalce se honily v koutcích očí, šouraly se jí k nohám a utíkaly do bezpečné vzdálenosti, kdykoli je spálila pohledem.
fV temnotě žhnuly dveře ze zlatých paprsků. Stoupaly k nim tři schody, a ten první vypadal jako z masa a druhý z lebek a kostí a poslední byl zlatý a přitom průhledný, takhle si Valentýna představovala lidskou duši.
Dveře ji přitahovaly silou magnetické hory. Udělala krok, připadala si jako opilá, plula prostorem, snad se ani nedotýkala země. Měla strach, ale takový, jako by se bála o někoho jiného, jako by se jen dívala otvory cizích očí. Cítila, jak se tma kolem ní stahuje. Paprsky jí vyšly vstříc, prolnuly se s ní a dveře se otevřely. A najednou byla pryč.
Valentýna se probudila. Ještě cítila, jak jí hučí v hlavě z toho podivného snu. Posadila se a přikryla si tvář dlaněmi. Chtěla sen zachytit, i když věděla, že to byla spíš noční můra. Vzpomínala si na lidi v jakémsi podzemí. Bláto a špínu ve světle baterky. Krysy, tisíce krys. Hlavou jí běžely obrázky tváří, paměť k nim těžkopádně přiřazovala jména. Vzpomínky jako roztřesená ozvěna. Valentýna si nebyla jistá, jestli už je vzhůru, a tak otevřela oči. Nebyla ve své posteli. Seděla za barem.
„Brýtro,“ ušklíbl se barman, který teprve nabýval tvar. „Ještě jednou to samé?“
„Proč jste rozmazaný?“ zeptala se Valentýna. Měla pocit, jako by se ještě docela neprobudila a jednotlivé části mozku teprve začínaly fungovat. Nedokázala zaostřit, tvář muže se rozpíjela jako když nalijete mléko do vody.
„Já že sem rozmazanej? To sou mi věci. Něco podobnýho sem ještě neslyšel, a to už tu dělám nějakej pátek.“ Barman dál leštil skleničky. Jeho ruce nebyly ani mladé ani staré. Valentýna vlastně nedokázala spočítat jeho prsty, mlžily se, jako když snímáte někoho fotoaparátem s dlouhou závěrkou. Přesto viděla, jak berou skleničku. Vsoukají do ní utěrku, leští ji a potom odkládají mezi ostatní sklo do police.
„Jak to, že mluvím anglicky?“ zeptala se Valentýna.
„Slečinko, nejste opilá?“ odvětil barman a jedno jeho obočí se zdvihlo, čímž se výraz změnil ve znepokojený.
„Pardon, pane. Mam v tom trochu maglajz.“ Valentýna si sevřela hlavu do dlaní a přemýšlela.
V uších jí bouřilo šumění, které se vzápětí změnilo v Beer barrel polku zpívanou rozesmátým mužským sborem, jako by se zvuk linul ze stařičkého rádia. Trvalo jen vteřinu, než zvuk opět nahradilo šumění. Valentýna se podívala na barmana, ten se nepohnul z místa a stále leštil skleničku. Neviditelné rádio se z nepříjemného pískání ustálilo na Edith Piaf. Z neviditelných reproduktorů znělo Non, je ne regrette Rien.
„Kde to jsem?“ zeptala se Valentýna.
„V baru, nevidíš?“
Valentýna viděla. Rozhlížela se kolem a její pohled byl houbou, která otírá zamžené okno. Předměty dostávaly barvu a zaostřovaly se, materializovaly, jak otáčela hlavou. Seděla na červené polstrované stoličce na vysokých nohou pavouka sekáče. Lokty se opírala o barový pult z lakovaného dubu, jehož horní desku tvořil černý mramor. Bar osvětlovaly nízké mosazné lustry, polepené reklamou na Worthington Draught bitter. Podlaha byla z černých a bílých dlaždic položených na koso ve vzoru šachovnice. Stěnu za zády Valentýny tvořila skleněná výloha, ve které blikal modrorůžový neon. Valentýna ho zkusila přečíst: s’enitnelaV.
V policích za barem stálo mnoho různobarevných lahví, většinu etiket Valentýna nepoznávala. Kromě ní a podivného barmana tu nikdo další nebyl.
„Měla by sis něco dát, nebo jít pryč. Lidé sem obvykle chodí pít a ne civět,“ poznamenal a podíval se na Valentýnu skrz vyleštěnou skleničku. Konečně se jeho vzhled ustálil. Stál před ní muž s přerostlými slámovými vlasy, které se neustále mírně vlnily. Na tváři měl šedé strniště, oči hluboké a hnědé. Jeho obličej byl trošku nakřivo, ale mohl to být jen klam vzniklý kresbou vrásek. Nikdy dřív ho neviděla.
„Mám strach,“ řekla.
„Ani se nedivím. Tady se ale nemusíš ničeho bát. Pokud neotevřeš dveře ven.“
„Co je za nimi?“
„Nic.“
Valentýna byla zmatená. „Proč je teda nesmím otevřít?“
Útrpně se na ni podíval. „No tak běž a zkus to. Když tak miluješ hrůzu, běž to zkusit...“
Dívala se na dveře. Připadalo jí, že tma se za nimi hromadí jako kouř. Neklidná, živá. Žárovky v lustrech baru zapraskaly a na okamžik potemněly. Valentýně po zádech přeběhl mráz. Zůstala sedět.
„Vsadím se, že by sis dala Piňa coladu,“ řekl barman a nasypal do shakeru kostky ledu. Potom je zalil ananasovým džusem, bílým rumem a kokosovou šťávu. Začal s nádobou třást.
„Vzpomínám si. Byli jsme s partou lidí uvězněný v kanálech. Hrála jsem na loutnu a strašně toužila být alespoň na chvíli pryč z toho strašnýho místa.“
„Dokázala jsi to, jsi pryč,“ řekl barman. A pak ještě řekl: „Tradá!“ Naříznutý ananas navlékl na okraj sklenky a pak do ní zapíchl papírové paraplíčko.
„Díky,“ pípla Valentýna a usrkla brčkem nápoj. Byl to ten nejlepší drink, jaký v životě ochutnala. Ananasová chuť jí zaplavila jako příboj, kokos připomněl ostrov omývaný azurovým mořem a vůně rumu rozpouštěla starosti.
„Je výborný.“ Valentýna vytáhla slunečník a vetkla si ho do vlasů.
„To mě těší,“ odpověděl barman.
„Já teď ale doopravdy nejsem v baru. Je to nějakej trip, ne? Nebo sen?“
„Právě teď je to stejně skutečné jako ty sama. Když rozbiješ skleničku, co držíš v ruce, řízneš se do prstu, ucítíš bolest. Poteče ti krev.“
Valentýna to udělala. „Au.“
Potom se muže zeptala: „Kdo jsi?“
„Jsem Eddie. Provozuju tohle místo už pár let. Je to dost osamělá práce, ale to už je můj úděl. Co ta loutna, umíš na ni hrát?“
„Říkala jsem, že se mi zdálo, že jsem na ni hrála. Myslím, že to umím.“
„Slyšel jsem o tom vyprávět. Když hraješ vesele, můžeš ostatní potěšit, když tajuplně a nenávistně, můžeš lidi poštvat proti sobě. A když něco hrozně chceš, může se to prý splnit. Ale ne to, co si myslíš, že chceš, ale tvé opravdové a niterné přání. Málokdo má odvahu to risknout.“
„Jste duch.“ došla Valentýna k závěru. „Chci se vás dotknout.“
„Posluž si.“
Udělala to. Mezi prsty jí přeskočily zlatavé jiskry, na dotek ucítila kůži vrásčitou a suchou jako papír. Ucukla.
„Dobře. Tak znova. Kde teda jsem?“
„Přece pryč. Ta cesta je trochu vyčerpávající, ale tys to zvládla.“
„Jsem ztahaná jak kotě.“
„Abys nebyla, stála tě rok života. Rok tvé mladé krve se vypařil jako by dopadla do vulkánu sopky.“ Muž vylovil z náprsní kapsy hodinky, které měl zavěšené na stříbrném řetízku. „Měla by ses zeptat, protože čas se krátí. Bylo by škoda, kdybys zaplatila zbytečně.“
Valentýna ho neposlouchala. Krev se jí nahrnula do tváří. „Rok života?!“
Pokrčil rameny. „Teď už si s tím nelam hlavu. Jen na to mysli příště. Polož mi otázku. Odpověď ti posvítí na cestu zpátky.“
Tápala. Mluvil pravdu, nebo si s ní zase jen hrál, jako když na začátku předstíral, že je v úplně normálním baru. A nebo je všechno, co říká, pravda?
„Na co se mám zeptat?“ zajíkla se.
„Zaplatila jsi. Čas se krátí! Zeptej se!“ Muž visel očima na vteřinové ručičce.
Valentýna se zamyslela. Kousla se do rtu.
Muž na ni vážně hleděl. „Deset, devět, osm...“
V tom okamžiku Valentýna vyhrkla:
Hlasovat v anketě můžete na: http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-34-dvere-z-paprsku#comments
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Valentýna se zamyslí do 20.3., kdy bude ve 24:00 anketa ukončena. V případě rovnosti hlasů rozhodne los.
Přináším vám 34 zápis: Dveře z paprsků. Jsem zvědavý, co na něj řeknete.
Pro zajímavost přidám ještě výňatek z Otomarova komentáře k minulému dílu:
...protože to místo plní "opravdová přání", ne ta, o kterých si myslíme, že je chceme. Takže dveře nemusí vést z kanálu ven, ale do míst, která mají Valentýně přinést nějaké poznání...
Já bych řekl, že to trefil víc než dobře. A nebo jsem se nechal částečně inspirovat? To už nedokážu říct ani já sám... :-)
