„Nemáte tu nějakého Conana?“ zeptala se bezelstně Valentýna a očima klouzala po pestrobarevných hřbetech vytvářejících téměř souvislý povrch stěn.
Delapanza se zatvářil kysele. Zalistoval ručně psaným katalogem s iluminovanými písmeny na počátcích oddílů.
„Má knihovna je zásobena víc než dobře. Pravým požehnáním byla velká potopa v dvoutisícím druhém roce. Voda se prohnala i archivy samotné Národní knihovny a přinesla některé z mých nejcennějších kousků. Vy se ale nezeptáte na Václava Hájka z Libočan. Ne, ptáte se na Conana...“ Delapanza se vyčítavě odmlčel. „Tak se na to podívejme. Propadl mi sem nějaký Howard, Evans-“
„Máte tam něco česky?“ mračila se Valentýna.
Delapanza se ponořil do hlubin katalogu. „Mám tu Ríšu, ale jenom první půlku, Medkovo Tarantijského tygra téměř sežraly krysy. Nějaký Červenák, toho mi přinesli teprve před týdnem, takže je ještě vlhký. Potom už jen Mosteckého Vrah králů. Žádné další Conany nemám.“
„Půjčil byste mi třeba toho Vraha?“
„Ne,“ odpověděl Delapanza a přibouchl katalog. „Schraňuji zde vědění lidstva. Neprovozuji půjčovnu!“
Valentýna se urazila. „Nechtěla jsem to pro sebe.“
„Nerada vás vyrušuji,“ ozvala se Rita. „Ale mohli bychom se konečně podívat na mapu a najít východ z podzemí? Umírám touhou po čerstvém vzduchu. Slíbil jste nám to, rytíři!“
„Jistě, mapy. Hned se na ně podíváme... Teď ale vidím, že se akorát servíruje večeře. Následujte mne.“
Delapanza se postavil za dřevěný stůl a počkal, než usedly dámy. Teprve potom následoval jejich příkladu. Seděl vzpřímeně, nepokládal lokty na stůl a čekal, až sluhové roznesou ubrousky.
„Ubrousky,“ upozornil na bílé čtverečky trojici. „Věřím, že jste na ně z povrchu zvyklí. Věřím, že tam bez nich nedáte ani ránu.“ Spokojeně se usmál. Vyhladil ubrousek rukou, rozložil ho na co největší plochu a položil si jej na kolena.
Potom pokynul a služebnictvo začalo servírovat. Byla to stejná čtveřice, která je doprovázela od šarvátky s kanálníky. Oblečeni ve stejných hadrech, s tvářemi stejně ušmudlanými přinášeli kouřící pekáče, ze kterých se valila překrásná vůně. Valentýna měla co dělat, aby udržela sliny v puse. Rita neodolala a uždíbla z pečínky, kterou před ni postavili.
„Filé ze splaškového červa,“ představoval jim jednotlivé chody Delapanza. „Toulavá kočka na divoko.“
Rita zbledla jak stěna a chytla za hrdlo. Zatápala po talíři s kořenovou zeleninou. Zatímco rytíř popisoval tabuli, Rita se snažila zahnat podivnou chuť masa žvýkáním mrkve a celeru. I tak ale cítila v krku žluč.
„Pečené kňé s buřtovou paštičkou a tukovými kroketami. Polévka z rozmočeného chleba. Pražení mouční červi ve skořicové placce. A nyní opravdová specialita – grilované krysí ocásky ve vlastní šťávě. Jako dezert ochutnejte mrkvové koláčky se špetkou kanabisu.“
Sluhové všem dolévali bůhvíjak ukořistěné španělské krabicové víno. Delapanza krátce sepjal ruce a přivřel oči. „Wiheline, dej, ať se hodiny a minuty v našich rukách nerozplynou. Amen.“
Rita se pokusila ovládnout svíjející se žaludek. Dívala se, jak hladová Valentýna vzdala boj s předsudky a opatrně se pustila do pečeného kňé. Kořínek mezi zuby chroupal krysí ocásek.
„No tak, paní Rito, nežinýrujte se. To byste koukala, co lidi jedli za války. Co by dali za takovou hostinu,“ povzbuzoval ji starý pán.
Rita chápavě kývala, cítila ale, jak jí po zádech stéká studený pot. Zatahala za rukáv sluhu, který jí právě doléval víno. Ukázala na talíř s válcovitou černou hmotou, připomínající jitrnici. „Co že to bylo?“
Muž otevřel ústa a zavrtěl hlavou. Měl vytržený jazyk. Ritě přeběhl po zádech mráz. Přemýšlela a umírala hlady. Vzápětí zjistila, že má takový hlad, že už nedokáže myslet na nic jiného, než na jídlo a vůni deroucí se do nosu. Chroupala mrkev, ředkve a petržel. Popíjela krabicové červené. Nedokázala se ale přimět k tomu, aby vložila do úst kousek čehokoli, co mohlo za živa mňoukat. Nakonec se rozhodla, že hlavní chod přeskočí a pustila se rovnou do dezertu.
„Nemívám hosty často,“ přerušil zvuky hostiny Delapanza. „Je velmi příjemné posedět s někým civilizovaným. Hleďte – příbor! Ano, takto jedí aristokrati...“
„Znáte naše zvyky,“ povzbudil ho Kořínek. „Jak jste se to všechno naučil?“
Delapanzova pleť byla mírně zarudlá, jak na něj začínal působit alkohol. Zdálo se, že jeho vybraná mluva se více blíží běžnému jazyku. Zadíval se na Kořínka.
„Navrhuji obchod. Upřímnost za upřímnost. Řekněte mi, odkud znáte mé skřeky. A já vám odpovím na vaše otázky. To se mi zdá čestné.“
Kořínek kývl. „Platí.“
„Dobrá.“ Delapanza se zahleděl na Kořínka přes sklenku. „Možná, že jsem žil na povrchu téměř dvě desítky let. Možná jsem se stal knihkupcem.“
„A pak jste se zamiloval!“ přerušila jej Valentýna.
Delapanza po ní střelil pohledem. „Nezáleží na tom, co se stalo, ale kde jsem skončil. Chránil jsem jen svou čest, ale úřady to nikdy nepochopily. Nezajímalo je, že ten souboj byl férový. Nevěděli nic o zákonech cti!“
Kořínek souhlasně přikyvoval.
„První rok byl bojem o přežití. Bylo těžké vybojovat si místo na slunci v místě, kde slunce neznají. Ale já to dokázal! Postavil jsem se na vlastní nohy. Stal jsem se pánem hradu a poddaných, kteří dýchají jen pro mě. Možná vám připadám jako velký muž...“
Valentýna si něco zašeptala pro sebe, ale nebylo jí rozumět. Delapanza, jako by si toho nevšiml, pokračoval.
„Nikdy se nevrátím do nadzemního světa a nikdy po něm nepřestanu toužit.“
„Všechny ty obrázky jezdců na koních, praporů a armád, to jsou vaše kresby!“ rozesmála se Rita. „Říkala jsem si, jak by někdo, kdo prožil celý život v kanálech, mohl znát všechny ty věci...“
Všichni přestali jíst, kolem stolu bylo ticho. Dívali se na rytíře, jehož tvář byla smutná a strnulá.
„Stýská se mi,“ zašeptal Delapanza.
Hledali slova, kterými by ho mohli utěšit, rytíř je ale předešel. Otřásl se a zhluboka se napil, jako by mohl spláchnout splín do hlubin zapomnění.
„Obětoval jsem ráj, abych mohl pozvednout peklo podzemí. V jistém smyslu jsem misionářem, nemyslíte? Teď je řada na vás, mistře Kořínku.“
Starý muž pokýval hlavou. „Neznám vaše skřeky. Poprvé jsem je viděl za branami Špíny.“
„Nelžete mi!“ zamračil se Delapanza a praštil pěstí do stolu. „Mluvil jste na ně germánsky. Přinejmenším jste si myslel, že je znáte!“
Kořínek chvíli váhal. Delapanza ho probodával pohledem. Jeho oči zarudly a ztvrdly jako rubíny.
„Tyto opice se objevily i na povrchu. Žijí v bavorských lesích a dorozumívají se německy. Slyšel jsem o nich v jednom dokumentárním pořadu v České televizi. Tolik jsem si přál je spatřit... A najednou tu byly. Živé. Opravdové...“
„Pěkně jste se mi odvděčil za upřímnost. Lžete! Lžete! Ale já to z vás dostanu!“ rozlítil se Delapanza.
Rita se začala trochu nepatřičně smát. Nemohla si pomoci, líbilo se jí, jak se Delapanza směšně rozčiluje. Připadalo jí, že se vznáší ve vodě. Zvuky k ní doléhaly z velké dálky. Svět se vlnil a byl... směšný.
Delapanza se vztekle vymrštil od stolu.
Valentýna zírala na Ritu. Vrazila do ní loktem, Rita se však nepřestávala chichotat.
„Delapanza, dela-pan-za!“ ukazovala na něj prstem a nesmyslně jméno opakovala. Zkoumala jeho zvuk a na okamžik se zasekla, aby se rozesmála ještě víc „Pan-Zadela. Vítězslav Zadela. Mám tě!“
Kořínek znepokojeně koukal na Ritu a rozpačitě krčil rameny.
Rytíř si otřel ústa ubrouskem a zasyčel. „Miluji svět pod modrým nebem, ale vás mám dnes plné zuby. Odveďte je do komory!“
Zmuchlal ubrousek a odhodil jej do rohu místnosti.
Sluhové je strkali před sebou.
„Ale co naše cesta na svobodu?!“ protestoval Kořínek.
„Probereme to zítra,“ odbil ho mávnutím ruky Delapanza. „Zatím si alespoň můžete rozmyslet, co víte o skřecích.“
„Rito!“ strčila do ženy loktem Valentýna. „Dělej něco!“
Ritě příliš nevadilo, že ji před sebou nevybíravě postrkují sluhové, v jejichž rukou se bůhvíodkud objevily ostnaté kyje. Že Valentýna s Kořínkem před nimi ustupují s rozhořčenými pohledy. Že Delapanza neprojevil žádnou chuť pomoci jim dostat se na svobodu! Chroupala poslední koláček okořeněný rozdrceným konopím Canabis Sativa z čeledi Cannabaceae a poprvé od chvíle, kdy se probudila v podzemí, jí bylo krásně.
www.pavelrencin.cz
PŘÍŠTĚ: SPECIÁLNÍ KAPITOLA S ANKETOU
Stejně jako byla unikátní 20. kapitola, kde měla zemřít jedna z hlavních postav, 30. kapitola bude také „Speciálem“. Už brzo... :)
