Po několika hodinách Zdenal stále spal. Hluboký byl jeho spánek. Tak hluboký, že se jim ho nepodařilo probudit. Nakonec nezbylo, než Zdenala přivázat k sedlu potkoně jako balík.
Valentýna k němu smutně vztáhla ruku, před jeho vlasy však uhnula a místo toho pohladila po boku potkoně, který jí ještě včera děsil.
„Co když se neprobudí?“
„Probudí se, uvidíš...“ odtušil pan Kořínek.
„A co když ne?!“ Valentýna měla slzy na krajíčku.
„Cože tě to najednou tak zajímá?“ popíchla ji Rita. „Myslela jsem, že máš Zdenala plné zuby.“
„Chci mu vynadat!“ odsekla Valentýna. „Uvědomuješ si, do jak trapný mě dostal situace?! Hustě trapný!“
Rita zavrtěla hlavou. „Jasná věc. Vím, že ti na něm nezáleží.“
Valentýna zrudla. Trucovala.
Delapanza vedl bestii za uzdu a povzbuzoval zkroušenou družinu.
„Už jen pár kroků, stateční přátelé. Až budeme na Špíně, vyspíte se v opravdových postelích a najíte do sytosti. Společně prostudujeme mapu a najdeme nejbližší východ na povrch.“
„Ježiš, o posteli a jídle mi radši nemluvte! Hlava mi třeští jak střep a co se týče diety, už teď si připadam jak anorektička,“ kvílela Valentýna.
„Jsme vám vděční,“ odpověděla Rita. „Nečekala jsem, že v téhle špíně... chci říct, že na takovém místě potkáme džentlmena.“
„Jsem vám k službám. Vím, jaké to je přijít o domov,“ prohodil tajuplně Delapanza.
Kořínek ho nespouštěl z očí. Když odcházeli, hbitě popadl neforemný grimoár a nacpal si ho pod kombinézu jako dříve Zdenal.
Procházeli chodbami, které byly celé vyzděné z rudých cihel. Jejich klenby připomínaly vznešené mostní oblouky, rohy byly zaoblené. Rita si s překvapením uvědomila, že šeré prostory překvapivě rezonují s jejím nitrem. Skoro by přiznala, že mají zvláštní kouzlo a krásu.
Na okamžik se zastavila, aby ten pocit prozkoumala... Aby si uvědomila, že to vše se nachází pouhých pár metrů (či desítek metrů?) pod dlažbou, po které tolik let kráčela, a kterou znala jak své boty.
Sluha v hadrech do ní jemně strčil a přiměl ji připojit se ke koloně.
Z tunelu odbočili do prastaré chodby. Dýchl na ně suchý chladný vzduch. Pod nohama jim křupalo sklo a dřevěné třísky. Rita by se nedivila, kdyby stín, co zahlédla trčet z hromádky hlíny, byla kost. Vstoupili do obrovské jeskyně, spojené z mnoha menších jeskyní. Podpíralo ji sedm přírodních sloupů.
Proplétali se mezi nimi jako mezi pískovcovými prsty ve skalním městě. A najednou...
Rita užasla, zatímco Delapanza se spokojeně zasmál. „Špína v celé své kráse.“
Před družinou se rozkládalo sídlo osvětlené pochodněmi, které plápolaly na čtyřmetrových hradbách. Mocné zdi byly z nepálených cihel vymazaných blátem ztvrdlým v kámen, trčely z nich přiostřené kůly a zrezivělé trámové hřeby. Podél jejich hřebenu se vinul a leskl ostnatý drát. Masivní brána byla na pojízdné kolejnici, vyrobená ze dřeva barvy a vůně železničních pražců. S úpěním se vysunula do boku. Zarachotil řetěz a zdvihla se mříž z lešenářských trubek.
Ritě se nabídl pohled na nitro pevnosti. Kaskádovitě se kupící budovy stály nalepené na skálu, často spíše jako portály vcházející do jeskynních chodeb a místností. Celá pevnost byla osvětlena bludičkami pochodní. Uprostřed nádvoří stála bambusová tyč, na které visela standarta s krtkem.
„Ty vado!“ shrnula pocity všech Valentýna.
„Babylon,“ vydechla Rita.
„Špína,“ usmál se Delapanza. „Sídlo, které jsem převzal po svém předchůdci.“
Pásli se očima na bizarní pevnosti, pokřiveném panoptiku dětských snů a noční můr.
„To je dílo vašeho otce?“ zeptala se s úctou Rita.
„Nikoli. Je to dílo muže, který mi věřil, a kterého jsem sesadil,“ pronesl s klidem Delapanza.
Podívali se na sebe.
Rita najednou dostala strach. „Díky, že nám pomáháte. Víte, už po nás všude pátrá policie... Měli bychom odsud raději vypadnout co nejdříve, aby vám tu třeba nestrašili novináři...“
„Nojo! To by byla světová senzace,“ zasnila se Valentýna. „Hele, vy máte ve znaku krtka, jo?“
„Správně, je to výsostné zvíře! Krtek se v podzemí pohybuje velice rychle a jistě. Navíc je to plavec k pohledání. Je na tom snad něco směšného?!“ pohoršil se Delapanza.
„Ale proč má kalhotky?“ snažila se přemoci smích Valentýna.
Delapanza si odfrkl. „Jen si zkuste najít v kanálech nějaký jiný obrázek. Jsem zvědavý, zdali se vám to podaří!“
Rita zachraňovala co se dalo. „Vaše pevnost je... monumentální.“
Delapanza nejasně kývl. „Špína je nutností. Podsvětí je nebezpečným místem a můj hrad nabízí pro okolní obyvatele bezpečný přístav v bouři.“
„Jste opravdový rytíř,“ řekla mu Rita to, co chtěl slyšet.
„Děkuji, avšak sama víte, že jen z dobročinnosti se žít nedá. Vybírám od nich za ochranu tak zvaný padesátek. Milují mne.“
„To nebyla ironie,“ šeptala Valentýna do ucha Ritě. „On to fakt myslí vážně!“
„Děsí mě to čím dál tím víc,“ odpověděla jí šeptem Rita.
Delapanza mlčky prošel branou a průvodu nezbylo nic jiného, než jej následovat. Tříhlavňová monstrózní Aurora je vtlačila do nitra pevnosti. Ze všech stran se k nim hrnuly hrůzně pokroucené dětské postavičky. Oči jim zářily žlutými odlesky.
Za zády jim zarachotila zasunovaná brána. Zaskřípěla mříž. Svět se zmenšil a ztmavl stínem zdí. Byli v pevnosti Špína. V bezpečí... Nebo v pasti.
www.pavelrencin.cz
PŘÍŠTĚ: netuším, ještě nemám napsáno :)
