Jak jsme rybařili
Celý tenhle rybářský příběh začal tím, že jsme se, na rozdíl od jiných zarputilých rybářů, pěkně vyspali, vydatně nasnídali, v klidu popili kávu a kolem deváté naše partička vyrazila. Předpověď počasí byla příznivá, ale pohled na zčernalé nebe dával vytušit, že někdo zase chybil v odhadu.
„Když začne pršet, tak se zvedneme a odjet můžeme vždycky,“ řekl kamarád, kterého jsme zvolili velitelem, a cpal pruty do auta.
„No jasně, nejsme z cukru,“ přitakala jsem hrdinně a rolovala šusťákovku do co nejmenšího balíčku. Piknikový košík plný jídla se tvářil jako bychom jeli nejméně na tři týdny. Prvních pár kapek nás rozesmálo a pořád jsme se ujišťovali, že bude nádherný den.
Dorazili jsme na místo a, jako vánoční stromečky, ověšeni vším možným, se vydali polem, loukou hledat TO místo. Protože najít správné místo k rybaření, to není jen tak. Pohrdavě jsme minuli dva plácky, z nichž se jeden zdál moc otevřený a druhý prostě nic moc. Našli jsme místo jako z pohádky schované za křovím, kde nás nikdo nebude rušit ani pohledem. Začali jsme vybalovat. No, spíš pánská část, my holky jsme stály jako ypsilony a žasly, co všechno se dá nacpat do tak malých zavazadel. Přestože jsem slíbila, že budu tiše jako pěna, protože na rybách má být klid a ticho, co léčí, moje otázky co co je a na co to je nebraly konce. Zasvěcení trpělivě odpovídali i přesto, že věděli, že to za chvíli stejně zapomenu. K našemu velkému potěšení vylezlo sluníčko.
„To je nádherně, že jo?“ ševelila jsem a cpala se prvním rohlíkem.
„To jsme si vybrali den,“ tetelili se blahem ostatní. Trochu se snad zamysleli a tak tak, že jeden z prutů nezmizel pod vodou. „Vidíš, a berou, přiskočil jeden z těch zasvěcených.“ Vytáhl cosi asi patnáct centimetrů dlouhého.
„Chudinka malá,“ zaslzela jsem. „Můžu si ji pohladit?“ Došlo mi, že bych se mohla chovat víc dospěle, usadila se do křesílka a věnovala se rozjímání. Ostatní to přijali s povděkem a já svým bočním pohledem registrovala jejich souhlasné kývání hlavami a ocenění že mlčím a neprudím zbytečnými otázkami. Někde v dáli zahřmělo. Zvedla jsem oči od knihy.
„Bude lejt, slyšíte to? Hřmí.“ Tvářili se, jako že je moje věta vůbec nepřekvapila. Museli to přece slyšet. Než stačili ale cokoli říct, spadly první kapky. Takže to nebylo tak v dáli. Ty další už jsem nepočítala, neboť rychlost a intenzita byly tak vysoké, že jsme měli co dělat, abychom nacpali co nejvíc věcí pod větve, aby aspoň něco zůstalo suché. Seděli jsme v houfu a … mokli. „To přejde,“ snažila jsem se zlehčit situaci. Po chvíli to opravdu přešlo, ale jen proto, aby o pár minut později spustilo ještě víc.
„Pojedem?“ položil kdosi otázku, která mě opravdu potěšila.
„Nejsme přece z cukru,“ opakovala jsem se a kapalo mi z ofiny. „Přece nás pár kapek nevyžene.“ Cítila jsem se a vypadala jak zmoklá slepice, ale byla jsem šťastná. Kluci seděli tiše pod větví a úplně jsem cítila jejich vnitřní boje. Na ryby se moc těšili, ale tohle asi nečekali. Přece jim holky nebudou kazit radost. Tohle za chvíli přejde, utěšovala jsem se. Nabídla jsem jim třetí rohlík. Přijali ho. Pak hbitě napichovali červíky na háček a všichni jsme věřili, že bude líp.
Nakonec pršet přestalo. Mraky sice zůstaly, ale po společném několikaminutovém vyjednávání jsme se nakonec dali na ústup. Sbalili jsme a loukou polem se vraceli k autu. Za jasného slunce svitu jsme odjížděli domů. Do večera se však vystřídalo čtvero ročních období, takže jsme nakonec při sklence vína a v suchu zhodnotili umění odejít včas.
P.S. Piknikový košík jsme vyprázdnili k večeři, ale to, že chlapci nedostali příležitost se rybářsky blejsknout jsme poslouchali ještě hodně dlouho a celkem oprávněně. Je tedy na čase vyjet znovu …
