Vzpomínky (osobní) staré čtvrtstoletí

Začalo to na podzim, kdy jsem šla kolem drogérie a před ní byla dost velká fronta. Byla lezavá zima, ale postavila jsem se do ní také, když jsem zjistila, že se stojí na vložky. Dámské vložky. Vystála jsem frontu, nachladila se - a dostala dva balíky vložek.

O pár dnů později jsem zjistila, že je nebudu příštích devět měsíců potřebovat. Rozdala jsem je kamarádkám. Bylo to nedostatkové zboží.

Miminko se mělo narodit koncem června, ale nechtělo se mu. A tak mi řekli, že pokud se nenarodí ani do 5. července, mám přijít vyvolat porod.

A tak jsem šla. Do nejbližší porodnice - tenkrát jsme si nemohli vybrat. Ani ústav,ani personál,  natož způsob porodu . A do porodnice jsem s sebou musela mít alespoň dva balíky vložek - tak stálo v pokynech. Nevím, jestli by mne bez nich nechali rodit na ulici,  bratr - emigrant je poslal.

Jak už to tak občas bývá, porod nebyl vůbec lehký, lékař byl zřejmě unavený horkem, protože dost protivný, ale porodní asistentka vstřícná. Manžela odpálkovali hned na chodbě, ať si pak zavolá - ani jsme si nedali pusu na rozloučenou. Volat musel od sousedky, na telefon jsme čekali sedmý rok.

Již předem jsem si přála tzv. rooming-in, tedy miminko na pokoji, což byla tehdy novinka. Hned po porodu se mne sestry ptaly, zda na tom trvám, a naznačovaly, že je to nesmysl - jsem unavená, tak proč se ještě starat o miminko. Personál se postará (a stát, chtělo se mi dodat).

Ani otec miminka, ani jeho sestřička se nemohli přijít na nového člena rodiny podívat - návštěvy na pokoji byly zakázány, jakékoli dárky - natož kytka! - také. Takže miminko viděli chvilku na chodbě - a to už byl pokrok.

Sestry byly tak půl na půl, vstřícné i ne, ale neustále kontrolovaly vše, co se dalo. Miminko hodně plakalo, tápala jsem já - i personál - proč. Ale pak se malovalo, takže mě bez jakékoli informace, natož aby se zeptali - prostě přestěhovali z pokoje pro dvě matky na pokoj pro osm matek. Naštěstí tam byla má známá, která měla nesmírně mnoho mléka, a aby nemusela bolestivě odstřikovat, nakojila mé plačící a mnou právě nakojené miminko. A byl klid. Kamarádka měla mléka dost a dost pro své i mé miminko, sestry souhlasily a miminko bylo spokojené a nasycené. Ale sestry na mne koukaly trochu skrz prsty- neumí ani nakojit své dítě. 

Po příchodu domů nastal problém - mé kojení miminku nestačilo, Feminar - tehdy jediná výživa pro tak malé děti - mu příliš nechutnal, tak opět vypomohl bratr - emigrant, který zasílal z Německa několikero druhů výživy pro miminka, aby si mohlo vybrat. I s příchutěmi. Také jednou poslal jednorázové pleny. Skoro jsem s nimi neuměla zacházet. U nás nebyly.

Na národním výboru jsme pak dostali u obřadu vítání novorozeňat pamětní list, kde bylo mimo jiné napsáno, že z miminka máme vychovat socialistického člověka.

Nebylo naštěstí třeba.

Můj syn se narodil 6. 7. před dvaceti pěti lety.

Socialismu zbývalo pět měsíců.

Chválabohu.