Vítězný únor, Gottwald, komunisté - a vůbec

Dnes slavíme Vítězný únor. Tedy slavívali jsme - a někteří možná ještě i slaví. Nebo by slavit chtěli. "Soudruh prezident demisi přijal," slýchávali jsme na každoročních shromážděních. Trochu jsme se na nich nudili.

No ale hlavně, že nebylo vyučování.

Někteří jsme se možná i zamysleli. Nebo se pomalu začali  - s přibývajícím věkem - zamýšlet. Co to pro nás vlastně znamenalo, že soudruh prezident tehdy demisi přijal? Nejsem si jistá, zda mne na kterémkoli tom opakujícím se shromáždění jako žákyni nebo později studentku napadlo, že oslovení "soudruh prezident" ve spojení s Benešem je nesmysl. Myslím, že nenapadlo, protože jsem o tom nepřemýšlela. Soudruh prezident prostě demisi přijal, situace byla nezměnitelná a lid plíživě přestal myslet. A mluvit nahlas. Raději se přistupovalo ke kompromisům. Tohle nám také přinesli soudruzi  komunisté - přestali jsme myslet, uvědomovat si souvislosti, chtěli jsme být nenápadní a mít klid.

Hlavně neříkejte nahlas, co si myslíte - to byla zásadní rada, kterou nás vyzbrojili rodiče.

Byla jsem dobrá v jazycích a hlavně v češtině, a tak jsem se účastnila mnoha jazykových soutěží. A mnohé vyhrávala.

A tak jsem se v únoru - tehdy vítězném - v době prvního ročníku studia na střední škole ocitla na slohové soutěži. Soudružka učitelka češtinářka mne tam vyslala na základě výsledků předcházejících soutěží a já neprotestovala, češtinu jsem milovala a psaní čehokoli rovněž. Byla to soutěž středoškoláků a já jediná zastupovala svou školu, ač studentka prvního ročníku. Ta odpovědnost mne trochu svazovala. Neměla bych si pokazit renomé.

A pak to přišlo - soutěž měla jediné téma. Únor. Měli jsme napsat cokoli - jakýkoli styl či útvar - na téma vítězný únor nebo Gottwald. Orosila jsem se. Ne že bych byla statečným protokomunistickým bojovníkem, ale podvědomí narůstalo, navíc jsem už byla pravidelnou posluchačkou Svobodné Evropy. A teď tohle. Těžké rozhodování.

Nakonec jsem se rozhodla pro Gottwalda. Nechtělo se mi plodit nezáživný popis boje soudruhů za lepší svět v době Února. Gottwald mi připadal snazší téma, ostatně moc jsem toho o něm nevěděla. Ani o jeho Martě jsem tehdy ještě neměla tušení.

A tak jsem - poměrně rychle - napsala báseň na téma Gottwald, moc času mi to nezabralo, pak odevzdat - a pryč.

Přiznám se, že jsem na ni pak trochu i zapomněla, přece jen má člověk v tom věku jiné starosti. Až přišla jednoho dne paní profesorka (tedy tehdy soudružka, ale já jí tak neříkám, byla fakt výborná češtinářka) - a slavnostním hlasem oznámila, že jsem tu soutěž přes velkou konkurenci vyhrála. A že postupuji do krajského kola. Tedy já ne - ona báseň, má účast už nebyla nutná. Dostala jsem diplom za první místo v tvůrčí soutěži socialistické mládeže a bonboniéru. No a to krajské kolo jsem rovněž vyhrála, ač jedna z nejmladších účastnic. A možná bych vyhrála i celostátní kolo, ale to už se nekonalo. Diplom za první místo v krajském kole a vzornou reprezentaci školy mi už předával soudruh ředitel, kromě diplomu jsem obdržela poukázku na nákup knih.

Užila jsem si svou chvilku slávy a doufala, že tím je to skončeno. Ale nebylo. Ta básnička si prostě už žila svým životem. Vyšla na první straně školního časopisu na naší škole. Budiž. Otiskly ji ale na předních místech i školní časopisy ostatních středních škol ve městě, což bratr na gymnáziu ohodnotil poznámkou: Segra, uvědomuješ si, že se jmenujeme stejně? - Básnička pak vyšla i v regionálním tisku.

Vrcholem  ovšem bylo shromáždění k Vítěznému únoru, které se konalo ve městě u sochy soudruha Gottwalda za přítomnosti pracujících i pracující inteligence a studentů. A tam - před zraky a sluchy všech - recitovali na úvod mou báseň. Rozhlížela jsem se kolem, ale naštěstí studenti měli jiné starosti, než poslouchat, co kdo recituje nebo o čem jsou projevy. Jen dva kamarádi - kluci z vyšších ročníků - dali palce nahoru a uznale pokyvovali hlavou mým směrem.

Snažila jsem se na tu básničku zapomenout a nikdy jsem již nic podobně tendenčního nenapsala.

Ale nezapomněla jsem. Ani na tu básničku, ani na to, co všechno nám komunisté prováděli. Jak nám vymývali mozky a nutili nás nenápadně i k činům, za které se dnes stydíme.

Nevím, zda je to omluva, ale bylo mi patnáct.

Tady je ta vítězná báseň:

Otázka

Dítě s velkýma tmavýma očima

se náhle zeptalo:

"Co udělal soudruh Gottwald v Únoru?"

"Co udělal?" - odpovídám pomalu..

"Že táta s mámou mohou pracovat

Že o práci nemusí se bát

Že já mohu klidně studovat

A že ty si můžes hrát

A že můžeme v noci klidně spát

A že nemá u nás nikdo hlad

A že se můžem často usmívat..."

Velké oči dítě sklopilo

a mlčí.

Bojím se - pochopilo?!

Tu se ozve: "To udělal?

Tak to ho mám rád."