Už jenom patnáct dnů

Už jenom patnáct dnů mají deváťáci - a jdou. Končí jim základka a začíná nová životní etapa. Když jsem byla v deváté třídě - a je to čtyřicet let zpět - nejvíce se řešilo, že nejsem členkou PO.

Rozuměj pionýrské organizace. Nějak se stalo, že jsem se  ve druhé třídě sice stala jiskrou, ze které vzejde plamen - tak se to tehdy chápalo, ale plamen jaksi v mém případě nevzešel. Do pionýra jsem nechodila, nebo jsem na to prostě neměla pro spoustu jiných aktivit čas. Nu a pak jsem se jako premiantka třídy hlásila na gymnázium a třídní učitelka - tehdy soudružka, ale skutečně vynikající učitelka - s hrůzou zjistila, že nejsem členkou PO. A tak mi to napsala do posudku, ale jen tak nějak mimochodem, zdůraznila ostatní aktivity. A bylo jich dost a navíc třídní původ -  dcera horníka a členky JZD - a vynikající prospěch, takže na střední jsem se dostala.

Dnešní deváťáci nic takového neřeší. Naštěstí. Nedovedu si představit, že by nosili pionýrské šátky. Posudky se na ně nepíší, prospěch není nijak důležitý. Na školy se dostanou tak jako tak. A prožívají nepochopitelné situace, kdy sice skončí 70. pod čarou na gymnáziu, které přijme 90 studentů, ale dostanou se, neb ti na předních 90 místech do školy nenastoupí. Často řeší, na které škole se budou muset méně učit. I trojkaři mají své jisté - střední školy je berou všemi deseti.

Nás tehdy všemi deseti nebrali a řešilo se členství v PO a také, kdo má jaký kádrový profil. Prospěch byl důležitý, ale ne jen prospěch.

Dnes prospěch důležitý až tak není. Úroveň vzdělání rapidně klesá, ale nemluví se o tom nahlas.

Tehdy a dnes.

Nerada, ale musím připustit, že ve školství to tehdy bohužel klapalo lépe.