Poslední dobou se poměrně medializuje otázka státem dotovaných ubytoven, na kterých podvodníci vydělávají a ve kterých někteří bydlí. Zamyslela jsem se nad tímto problémem trochu z jiného pohledu.
Na celé záležitosti mne přivádí v úžas, že vůbec může existovat něco tak absurdního, jako je příspěvek na bydlení, či jak se to jmenuje.
Ta informace se ke mně totiž dostala poměrně nedávno a já opravdu nejrpve nevěřila. Stát někomu doplácí na bydlení?! Proč jako? Logické přece je, že když nemám na ten a ten byt, tak holt musím najít levnější, takový, na který mám. A když náhodou nemám ani na lvný byt, tak jdu na ubytovnu. za své ovšem. Stejně jako si nemohu například koupit auto, jaké chci, ale to, na které mám, tak by tomu mělo být i u bydlení, ne?
Příspěvek na bydlení vyplácí stát sociálně potřebným, kteří také mají právo bydlet, byla jsem poučena. No to je super. A co my ostatní? Proč mi stát nepřispívá na hypotéku, kterou s manželem splácím? Z logiky věci - pořídili jsme si dům, na který nemáme. Tak co příspěvek na hypotéku?
Vše to souvisí s dnešním stavem lidskoprávních názorů, že každý člověk má určitá práva. Jedním z nich je právo bydlet. Soudruzi pak ještě měli zakotveno právo na práci. Dále máme všichni právo na lékařskou péči zdarma. A na vzdělání. Také nejlépe zdarma.
Navrhuji tato práva neustále zdokonalovat a aktualizovat. A přizpůsobovat individuálním potřebám jedinců. Neboť každý jsme jedineční. Naše práva by tedy také měla být. Například já bych měla mít právo na operu. Miluji ji. Co takhle státní příspěvek na operu pro mne? A státní příspěvek na fotbal pro mého muže? Naše děti by si také uměly lecjaké právo vymyslet, tedy příspěvek k tomu. Třeba státní příspěvek na lyžování. Nebo příspěvek na diskotéky. Na nový počítač. Státní příspěvek na nový mobil. A na vánoční dárky všeobecně.
Absurdní?
Stejně jako příspěvek na bydlení.
