Nedá se zapomenout

Nevěřili jsme, že to padne. Nikdo v našem okolí tomu nevěřil. Názor přátel z tehdy kapitalistického Mnichova, že režim skončí do konce roku, jsme považovali za naivitu. Nežijete tady, nežijete v tom. Nerozumíte tomu.  

Jenže oni rozuměli. A měli navíc lepší informace. To, co jsme pokládali za věčné, oni považovali za přechodné. Měli pravdu. Tvrdili to tehdy v září - a v listopadu byl konec. Nebo začátek konce. Soudruhům se režim sesypal jak domeček z karet. A přitom to vypadalo, že mají vše pevně v rukou. Na tu šeď, plíživý strach a pachuť bezmoci se nedá zapomenout. Nebyli jsme disidenti - bohužel. Jen obyčejní občané socialistického státu.

Každoročně o tomto datu se vybavují střípky.

"Rusi přišli," řekla máma plačtivým hlasem o prázdninách a způsobila v mé dětské mysli naprostý zmatek. Jací Rusi, vždyť soudružka učitelka nám o nich a jejich úžasné zemi vypráví tak báječné věci. Nepřekonatelný a nedostižný Sovětský svaz a jeho úderní a šťastní lidé.

"Ty nejsi pionýrka?!" Úžas až děs zní v otázce soudružky učitelky třídní v deváté třídě. Odpovídám, že ne, poněvadž jsem na to neměla pro všechny další aktivity čas. "Proboha, jak tě dostaneme na střední školu? Primuska třídy." To mě nenapadlo. A soudružka je úplně zoufalá.

"Co se stalo s carem?" otázka, která mě napadla v nudě normalizačního dějepisu na střední škole, kdy se omílalo revoluční nadšení všech, zejména pak sovětských lidí. Bohužel jsem ji vyslovila nahlas - a málem dostudovala. Nikdy nezapomenu, soudruzi, Několikahodinový výslech patnáctileté holky.  Ty nedostutuješ.  Kdo ti to poradil?

"Podívejte na ten rozdíl, jak to tam září." Výlet do Berlína v šestnácti. Koukáme z kavárny v televizní věži za zeď - na ten západní Berlin. Kéž bychom se tam mohli podívat. A co takhle Paříž, Řím a jiné metropole. Jistě září stejně, ale zřejmě je nikdy  neuvidíme.

"Tady je Svobodná Evropa, hlásí se vám Karel Moudrý a Události  a názory." A přesně zazpívaná znělka velmi jasným a hlasitým hláskem. Má tříletá dcerka tohle slyší denně u snídaně - a teď to předvedla do naprostého ticha v mateřské školce během svlékání z kabátku a botiček. V šatně jsme jen já, ona a nová soudružka ředitelka. Podívá se na mne a řekne, že by  se mnou chtěla mluvit. Jdu za ní do ředitelny a přemýšlím - jak si to ta malá mohla tak dobře zapamatovat, jsem já to ale blbec, že to poslouchám před ní. Studuju na vysněné vysoké škole, snad mi to soudružka ředitelka nepřekazí. Krucinál. Co jí řeknu, vůbec ji neznám. Určitě je v KSČ, když je ředitelkou. A v ředitelně mi soudružka s kamennou tváří nabídne, abych jí dělala předsedkyni SRPŠ. V šatně zřejmě nic neslyšela. Já také ne.

"Soudružko učitelko, ty jsi byla o Vánocích v kostele." - "Nebyla." - Jenže soudružka ředitelka, má nadřízená, má před sebou dopis a zlobí se, protože jinak vycházíme skvěle. "Byla jsi viděna v Praze ve Svatovítské katedrále." - Sakra, kdo mě tam mohl vidět? A udat. Vysvětluji, že jsem se byla jen podívat na tamní vyřezávaný betlém. Zajímá mne to čistě z folkoristického hlediska. "Dávej si pozor," zní ředitelnou. Kruci, vždyť dávám. V duchu si říkám, že ta mše byla povznášející a vedle mne seděl pan Kemr.

"Emigroval ti bratr, soudružko." řekl soudruh okresní tajemník. "A ty jsi učitelka. Socialistická učitelka. To si myslíš, že tě necháme působit na děti? Sestru emigranta?" Na základce snad tolik škody nenapáchám, říkám si v duchu. Ani nemohu učit svou aprobaci, jsou to podle vás kapitalistické jazyky. Proč jsi nestudovala ruský jazyk, soudružko, ptal se mne tento soudruh, když jsem nastupovala. Chtěla bych učit na střední škole, ale o tom si teď mohu nechat jen zdát. Sestra emigranta. "Můžeš být přeložena na méně významnou pozici." pokačuje soudruh. "Přeřadíte mne do mateřské školy?" ptám se celkem odvážně. Nebo budu rovnou dělat uklizečku - dodávám v duchu. Soudruh je vstřícný a zřejmě se dobře vyspal. "Zatím ne. Zatím jen přijdeš o osobní příplatky. Na půl roku. Pak situaci vyhodnotíme."  Oddechla jsem si. O práci nepřijdu. Tedy zatím. A bráchovi se to podařilo. Co ty víš, soudruhu, jak dlouho jsme to chystali. A teď musím všem, i těm jejbližším přátelům, tvrdit, že jsem o ničem nevěděla. Lžu jako když tiskne. Co ty víš, soudruhu, o okamžiku, kdy brácha odjížděl vlakem a dívali jsme se jeden druhému do očí a byla v nich otázka - kdy se zase uvidíme? A nevyřčený podtext - uvidíme se ještě někdy?

Byly by i další střípky vzpomínek. Kulturní šok při první návštěvě Západu. A jiný kulturní šok při návštěvě socialistického Rumunska a jeho bídy. Hádka s manželem - na tu demonstraci za lidská práva nepůjdeme, máme malé děti.

Nedá se zapomenout. Všechno bylo šedivé a bezvýrazné, lhali jsme si navzájem, vládla tupost a přízemnost, morálka dostávala zabrat. A ten pocit beznaděje - tohle bude trvat věčně. Soudruzi se jen tak nedají. A Rusi by zase přišli, kdyby snad něco.

17. listopad zůstává po narození mých dětí a svatbě s mým mužem nejdůležitějším dnem mého života.

Komunisté padli. Konec. Svoboda. Fakt!

Jako každoročně i letos bouchne šampaňské.

Byť se nám doba poněkud rozmazává.