přesné, úplně na mě při těch vzpomínkách ta tíha zase padla. Ve srovnání s rodiči jsem měl štěstí, v 89 mi bylo 18. Ale stejně to má člověk zažrané hluboko pod kůží. Ta doba předtím byla prostě pošahaná. Šel jsem na lesnickou školu, abych se zašil někde v lese daleko od všeho. Díkybohu, že je dnes všechno jinak, ale stromy mám rád pořád :) Doba je sice rozmazaná, ale pořád máme svůj osud ve vlastních rukách, nejsme žádná figurka na šachovnici soudruhů z Moskvy. Co mě dnes trochu děsí je volání po vystoupení z EU a zavření hranic. Byli jsme 1000 let součástí Západu a blbých 40 roků asiatizace nás poznamenalo navždy.

Dneska díky.

Velice dobře popsáno.Karma

Vynikající blog, díky a karma.

Mám podobný zážitek jako Vy. Byly mi asi čtyři a maminka, s níž jsem byla na nákupu se zapovídala se sousedkou, zatímco já obíhala sloup pouličního osvětlení a na celé kolo pořvávala: "Vysílá Radio Svobodná Evropa, vysílá Radio Svobodná Evropa..." Až po letech jsem pochopila, proč mě maminka pevně bafla za ruku a domů mě táhla téměř po smyku.

V pětadevadesátém roce jsem byla na slavnostním otevření čehosi. Když jsem si při vzájemném představování podávala ruku s bělovlasým starším pánem, ještě než stačil vyslovit své jméno, v uších mi zazněl nezaměnitelný hlas: "Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň", po tvářích se mi kutálely slzy a kvůli knedlíku v krku jsem téměř nemohla promluvit.

Každodenně se přesvědčuji, jak strašně tu chybí generace Ivanů Medků, Pavlů Tigridů a dalších skvělých osobností, vychovaných první republikou.

Velice hezky napsane. Jen se obavam, ze hodne lidi ma kratkou pamet a zapominaji jak nam ti komuniste, jejich donaseci a prisluhovaci ukradli 40 let zivota a zem skoro znicili. Jeste do dnesniho dne jsme se z toho nedostali.

ti samí komunisti prodávají dnes naši zemi bolševikům bruselským a ti (dnes) euroovčani jim k tomu tleskají, zasloužíme si ten dnešní státní svátek?

Vazena pani. My jsme narod bez kolektivni pameti a kolektivniho svedomi. To nebyli jen komunisti. To jsme byli my Cesi.

... no a potom dopřikrejete vnoučátka, dáte jim pusu na dobrou noc a tiše odejdete spřádat nové pohádky z dob dávno minulých. Asi tak.

Doba se moc nezměnila, podobné agitky jsme tenkrát četli o hrozných kapitalistech za první republiky. Přitom i ty popisovaly "svým způsobem" pravdivé události.

""Co se stalo s carem?" otázka, která mě napadla v nudě normalizačního dějepisu na střední škole, kdy se omílalo revoluční nadšení všech, zejména pak sovětských lidí. Bohužel jsem ji vyslovila nahlas - a málem dostudovala. Nikdy nezapomenu, soudruzi, Několikahodinový výslech patnáctileté holky. Ty nedostutuješ. Kdo ti to poradil?" Za normalizace, když i bolševik pouštěl v rádiu Rasputinas Boney M? A Vy jste byla na několikahodinovém výslechu kvůli carovi?

P. Pospiechová ,ten bezbřehý optimismus vám neskutečně závidím .