Nelze to přehlédnout. Matka bojuje o právo na své děti. Byly jí odebrány a žijí teď v Norsku. Navíc nepochopitelně rozděleny.
Zní to až děsivě. Bránit právu matky na výchovu vlastních dětí.
Jenže - přes všechny výhrady k norskému pojetí výchovy i k jejich sociálním úřadům zůstává pochybnost o důvodu odebrání. Skutečně to bylo s dětmi tak, jak nám celou záležitost podává matka?
Jenže - nechceme právě v této - ohledně přistěhovalectví a cizinců tak citlivé době - po všech, kdo žijí v určité zemi, aby respektovali její práva a zákony a vlastně i zvyklosti? Nemusejí se nám líbit, ale dodržovat by se měly.
Jenže - celé to pomalu začíná připomínat jakousi prapodivnou reality show, ve které vystupuje kdekdo, a to z nejrůznějších pohnutek.
A ta údajně zoufalá matka...
Nevím, proč mě v souvislosti s tímto případem napadl prastarý příběh o moudrém králi Šalamounovi. Nebudu citovat přesně - je to ten, kdy jedné matce zemřelo dítě, a tak ukradla jiné matce to její. A bojovaly o to živé dítě obě, až se dostaly před krále Šalamouna. A ten případ vyslechl - a rozhodl: rozpulte to dítě a dejte každé matce půlku, stejně se nedá zjistit, čí to dítě skutečně je. A jedna z těch žen vykřikla - To ne! Ať ho tedy dostane ta druhá žena, jen ať dítě zůstane naživu. - A to byla ta pravá matka. Byly ochotná se dítěte i vzdát, jen aby přežilo.
Jen skutečná matka pochopí, že to musela udělat - a proč to udělala. Protože jako dobrá matka měla na zřeteli hlavně dobro svého dítěte.
A já přemýšlím, zda oni chlapci například po těch letech umějí vůbec česky - aby se tu dorozuměli, pokud budou vráceni.
A jestli si po těch létech vůbec jsou schopni uvědomit, kdo je ta česká paní - copak si ji mohou pamatovat, navíc pokud ji vidí jen jednou či párkrát za rok?
A jesli jim třeba u těch pěstounů není velice dobře - mají rodinu, mají zřejmě i rodiče, zázemí, své zvyky, hračky.
Tak nevím. Nelze se samozřejmě vůbec vžít do situace matky, které odebrali děti. A vzdát se vlastních dětí je prostě šílené. Nepředstavitelné.
Jen prostě nevím, zda ta matka v minulosti dělala a v současnosti dělá vše jen pro dobro svých dětí. Pro jejich štěstí. Prostě pro ně.
Jestli to vše nedělá tak nějak jen pro sebe.
