Letní vzpomínání III - Západ

V roce 1987 jsme se dočkali. Po šesti letech čekání jsme dostali devizový příslib, a to ještě po známosti, a to tak zvaně společný - čili minimum deviz, tedy peněz. A poprvé jsme směli vyjet na Západ.

Jeli jsme s manželem vlakem, jak jinak.  Přes Rakousko do Itálie. Věděli jsme, že nám doma lžou. Viděli jsme samozřejmě nějaké filmy, ve kterých se dalo tušit, jak to v nesocialistickém světě vypadá. Měli jsme i nějaké informace od příbuzných a přátel.

Přesto to byl neskutečný kulturní a společenský šok.

Dnes už je to úsměvné, ale prvním šokem byla návštěva supermarketu ve Vídni, kde jsme měli celý den volno před přestupem na další rychlík. Stáli jsme v tom veleobchodě doslova nacpaném zbožím všeho druhu a ztratili řeč. U nás na vsi sice už také místo pultového prodeje zavedla Jednota samoobsluhu - ale tohle? Chodili jsme tam a dívali se a dívali. Jako správní šetřiví čeští turisté jsme měli s sebou paštiky, potřebovali jsme koupit chleba. V oddělení pečiva jsme procházeli kolem řady baleného i nebaleného pečiva - u nás byl v té době k dostání jen tzv. předpek, tedy pečivo pečené o den dřív. Vybírali jsme podle ceny a vybrali velmi levný balený chléb. A pak jsme ho jedli schovaní na zastrčené lavičce v parku. A když jsme ho dojedli, a byl dobrý, hrála jsem si s jeho obalem a teprve tehdy zjistila, že je na něm nápis "Fur unsere liebe Tierfreunde" - Pro naše milé zvířecí přátelé. Byl to chleba pro psy. Vůbec jsme netušili, že něco takového existuje. Rozesmáli jsme se.

V Benátkách další překvapení. Na schodech před nádražím se válel opilý bezdomovec s poloprázdnou lahví v ruce. Johny Walker. Můj muž trpce konstatoval, že on jako socialistický inženýr tuhle whisky ještě neochutnal.

Hned u toho nádraží byl také stánek s ovocem. A měli tam trsy banánů. Nejedla jsem banán asi dva roky a rozhodla se jeden si koupit. Taková exotická lahůdka. Prodavač se zatvářil poněkud překvapeně, když jsem požádala o jeden banán. - Jeden? ujišťoval se. Přisvědčila jsem. - Odkud jste, paní? - Řekla jsem, že z České republiky. Chvilku se na mne díval, pak utrhl z trsu nádherný veliký banán a podal mi jej. - To je pro vás, řekl mi. A peníze odmítl. Nevěřícně jsem se na něj usmívala.

Na náměstí San Marco jsme si sedli hned do první kavárny a objednali si kávu. Ať to stojí, co to stojí. Po přepočtu jsme konstatovali, že to je nejdražší káva našeho života. A přišli jsme skoro o třetinu peněz, které jsme s sebou měli. (O dvacet let později jsem na tomto náměstí stála s naším synem a s průvodkyní, která nám vyprávěla o zdejších památkách. V jednu chvíli ukázala na onu kavárnu a řekla: V Benátkách je obecně hodně draho. Ale tato stylová historická kavárna je vůbec nejdražší v celém městě. Tady si rozhodně kafe nedávejte. - Už se stalo, řekla jsem synovi. Tady jsme s taťkou tehdy seděli.) Poněkud nás tehdy nenapadlo, že v různých podnicích mají i různé ceny a že je možná někde jinde levněji. Byli jsme zblblí socialistickým rovnostářstvím.

Z Benátek jsme jeli vlakem do Milána za přáteli, které jsme zatím znali jen z dopisů. Vlak najednou v poli zastavil. A stál. A stál. Můj poměrně netrpělivý muž trval na tom, ať se zeptám, co se děje. Mluvila jsem trochu italsky, ale nijak dokonale. Odpověď Itala z našeho kupé si pamatuji dodnes. Sciopero - řekl. Nevěděla jsem, co to je, ale naštěstí jsem měla s sebou slovník. Stávka. Panebože - stávka. Tu jsme znali jen z hodin dějepisu, jak dělníci stávkovali a kapitalisté do nich stříleli. Italové ale zůstali v naprostém klidu. Spolucestující mi vysvětlil, že strojvůdce stávkuje, poněvadž žádá zvýšení platu. A když mu nepřidají, to tady jako strávíme celou dovolenou? Onen strojvůdce stál opřený o lokomotivu a kouřil. Pak přijelo auto, z něj vystoupili pánové v oblecích, chvilku se dohadovali - a pak se jelo dál. Sice se zpožděním, ale jelo. Zda mu přidali nebo kolik, nevím.

Přátelé v Miláně byli v našem věku, byli také vysokoškolsky vzdělaní, měli také jedno dítě - jako my. Tím podobnost končí. Měli lepší byt, lepší vybavení, lepší auto (tedy my tehdy neměli žádné) a zažili jsme spolu spoustu zajímavých momentů. Vyberu jen několik. (Pominu například, že jsme hned první večer neuměli pustit vodu bezdotykovými bateriemi.)

Seděli jsme u nich na gauči a sledovali televizi. - Zeptej se ho, kolik mají programů, děl můj muž. Zeptala jsem se Domenica, kolik mají televizních programů. Zamyslel se a pak řekl - něco kolem stovky. Měli satelit, to jsme nevěděli ani neznali. Mlčky jsme na něj koukali. To není možné. Domenico se zeptal, kolik programů máme my. - Due. Dva. řekla jsem. Teď zase koukal on. A pak se pro jistotu zeptal znovu, nebyl si jist, zda jsem mu správně rozuměla. A kamkoli jsme tehdy přišli na návštěvu, a vodil nás k přátelům a příbuzným neustále, vždy nás představoval: To jsou mí přátelé z Čech. Mají dva televizní programy. Dva.

Zítra pojedeme do centra Milána, oznámil u snídaně Domenico. Metrem. - Metrem? Vyděsila jsem se. Krátce předtím jsem viděla film Bandité v Miláně. Zpitomělá tímto filmem a socialistickou propagandou chtěla jsem Domenicovi vysvětlit, že nemůžeme jet metrem, neb se tam střílí. A já mám doma malé dítě. Naštěstí jsem to neuměla italsky vysvětlit, takže se jelo. V metru byli všichni lidé zcela v klidu a většinou si hráli s dvouletým synkem Domenica. Střelba veškerá žádná.

V Miláně nás Domenico vzal na náíkupní třídu Vittorio Emanuele - ta nejluxusnější a nejdražší v Miláně. Chodili jsme po vykládané mramorové dlažbě pod prosklennými střechami a zírali na obchody věhlasných značek. A Domenico s manželkou se na nás koukali trochu udiveně a pak se Domenico zeptal, jestli se mi tu skutečně nic nelíbí. Jeho otázku jsme nechápala. - Tak proč si nic nekoupíte? zeptal se. A tak jsem ho vzala bokem a špatnou italštinou a trochu lepší španělštinou jsem tomuto Italovi vysvětlovala, co je to devizový příslib. A že si nic tady ani zdaleka nemohu dovolit koupit. A že v podstatě nemáme žádné peníze. - Zíral na mne a pak se mi omluvil, ačkoli neměl za co.

Hned na začátku té luxusní třídy byl tehdy obchod s lampami všeho druhu. A ve výloze měli překrásnou olejovou lampu v antickém stylu, pozlacenou, s bílou mramorovou soškou. Koukala jsem na tu krásu a hlasitě ji pochválila. Byla samozřejmě zdaleka nad naše finanční možnosti.

A když jsme se poslední večer loučili, donesl Domenico velkou krabici - že to je dárek pro nás. Koupil nám tu lampu. Nevěřili jsme svým očím. Dodnes stojí v obývacím pokoji, i když už není funkční.

Ale možná více než všechno to materiálno nás uváděla v úžas jiná věc. Pohoda, klid a usměvavost obyvatel. Ti lidé tam byli přátelští, nebáli se mluvit nahlas o čemkoli, zcela samozřejmě vyslovovali své názory. Žili svobodně a vůbec si to neuvědomovali. My jsme byli tak nějak zdrženliví, bázliví, nejistí. To nás trápilo nejvíc.

Ani na vteřinu jsme  neuvažovali o tom, že bychom tam tehdy zůstali. Doma jsme měli malou holčičku. A také rodiče.

Ale po návratu jsme o tom uvažovali často a znovu a znovu.

Naštěstí už zbývaly jen dva roky.