Prvňáčci

První školní den jsem pozorovala budoucí prvňáčky. Přišli do školy svátečně oblečeni, s rodiči, většinou měli na zádech aktovky. Vypadali natěšeně a dychtivě. Někteří se trochu styděli. Jiní byli sebevědomí až moc.

Já sama jsem do školy šla poprvé před více než půlstoletím. Na první školní den se nijak zvlášť nepamatuji. Vím ale přesně, že jsem měla červenou koženou aktovku, vpředu měla dvě kapsy a kovové zapínání. Byla sama o sobě dost těžká, což tehdy ale nikdo neřešil. Vím také dodnes, jak se jmenovala naše učitelka a vím, že byla hodná - dovolila mi psát levou rukou. Dokonce se kvůli tomu přela s mou matkou, která byla proti. 

Ve škole jsme museli být hodní, což mi nečinilo až tak velký problém. A často jsme museli sedět s rukama za zády, což se mi moc nelíbilo - a což by dnešní děti nedokázaly pochopit a jejich rodiče už vůbec ne. 

A pak už se z první třídy pamatuji jen na situaci, kdy v místní prodejně došel modrý inkoust - a táta mi koupil zelený. A já jsem plakala, že se soudružka učitelka určitě bude zlobit a že všechny děti mají inkoust modrý. A táta mě utěšoval, ale moc to nešlo, tak se pak trochu rozčílil a řekl mi, že není vůbec důležité, jakou barvou se píše, ale co se píše. Tomu jsem tehdy moc nerozuměla. A také mi řekl, že není důležité být jako všichni ostatní - ani tohle jsem moc nechápala. Ale druhý den byla soudružka učitelka v naprosté pohodě a spolužáci naopak zvláštní barvu mého inkoustu obdivovali.

Mé děti šly do první třídy před více než čtvrtstoletím. Dcera byla v klidu a od počátku svou paní učitelku poslouchala a měla ráda. Byla to usměvavá a hodná holčička, ve škole se jí líbilo, ostatně pracovala tam i její maminka. Nelíbilo se jí akorát v družině, kde už v první třídě přišel konflikt s paní vychovatelkou, protože dcerka nesnědla v jídelně vše, co dostala na talíř. Když se o paní vychovatelka, o generaci starší než já, rozčilovala, sdělila jsem jí, že mé dítě prostě do jídla nutit nebude - a že jí to klidně dám písemně. Vůbec se jí to nelíbilo. Řekla mi, že se mi to jednou vymstí. Zatím nic.

Ostatně kdyby tato paní vychovatelka viděla, kolik jídla nesní a vracejí - nebo rovnou nechtějí dnešní děti, asi by ji trefil šlak.

Syn šel do první třídy celkem v klidu, protože mu nedošlo, že do školy bude muset chodit denně. Byl šťastné dítě, které neprošlo školkou, protože mělo doma milovaného a milujícího dědečka a trávili čas spolu. Dodnes si pamatuji, že si v obchodě sám vybral aktovku - byla brčálově zelená, bylo na ní jablko a z toho vykukoval červ. Mně to přišlo dost nechutné, ale on byl nadšen. Ani tehdy jsme váhu té aktovky neřešili. Školu bral zpočátku jako zajímavé zpestření dne, ale už třetí den vyhodil všechny školní pomůcky do kotelny - tam jsme měli složeno uhlí - protože, jak řekl, do školy už chodit nechce. Bral jako určitou zradu mé vysvětlení, že do školy prostě chodit musí, ale nakonec se mu tam začalo líbit. Velkou zásluhu na tom měla jeho chápavá a laskavá paní učitelka, která v době, kdy se to ještě vůbec nenosilo, poznala, že jde o hyperaktivní dítě - a nechala ho proběhnout se i během vyučování, případně mu zadala nějaký úkol spojený s pohybem. 

Dnešní děti jsou jiné i stejné. Jejich rodiče jistě koupili odlehčené aktovky, které ale svým dětem stejně nosí až do šaten. Do školy je vozí autem až ke vchodu, ačkoli bydlíme na vesnici a dřívější generace vždy chodily do školy pěšky. Ve třídě mají výškově nastavitelné židle. Mají tam také odpočinkové zóny. Mnohé děti přišly po odkladu školní docházky, takže jsou starší než jejich spolužáci.

Jsou to děti, které se až tak nebojí autority a hodně jich má  problém se soustředit.  Jsou to děti, které často neznají říkanky ani lidové písničky, ale znají spoustu pohádek z tabletů a počítačů, příp. mobilů. 

Přesto ale jedno mají všechny děti všech generací stejné - přicházejí do školy s dychtivostí v očičkách. Jsou zvědavé na to, co je čeká. Jsou otevřené poznávání. 

A je na ně pěkný a radostný pohled.