Letní vzpomínání II - Rumunsko

Uz jsem o něm letos psala, ale tak nějak se to vybavuje znovu. V 80. letech jsme se vydali i do Rumunska. V Bulharsku u moře jsme už byli, v NDR též, tak tentokrát na Mamaiu. Opět vlakem. A opět do hotelu. Jmenoval se Doina.

Poučeni Bulharskem jsme už věděli, že na jihu mají soudruzi s úrovní poněkud potíže, ale skutečnost překonala naše očekávání.

Už cestou vlakem po překročení hranic jsme poprvé v životě zažili žebrání - děti prosily o bonbóny. Sice děti, sice bonbóny, ale člověk zíral. Dostaly všechny sladkosti, co jsme s sebou měli.

V hotelu, jenž byl velmi luxusně vybaven, jsme se po ubytování vydali do vcelku pompézního baru na kafe. Leč barman nám slušnou němčinou vysvětlil, že kávu nemají, jen náhražku. To jako meltu? Byli jsme v úžasu. Řekla jsem mu, že si tedy raději uvaříme kávu na pokoji. Měli jsme s sebou tehdy oblíbenou a běžnou varnou spirálu. - A vy máte pravou kávu? - zeptal se barman. A nabídl za ni sumu, která se rovnala téměř celé naší hotovosti připravené na dovolenou. Tak jsme mu jeden z našich dvou sáčků s nápisem Santos prodali. A pak nevěděli, co s těmi penězi. Obchody zářily prázdnotou. Ke koupi nebylo prostě nic. V jedněch potravinách jsme objevili sardinky. Jenže vezte s sebou sardinky, je to dost těžké. Poprvé v životě jsme viděli zcela prázdné regály. A skutečnou bídu.

Vydali jsme se i na výlety. Navštívili jsme Bukurešť, kde stavěli megapalác a kde byly poměrně široké ulice nápadně liduprázdné. A pokud už tam lidé byli, pohybovali se tak nějak rychle. A pokud jsme někoho oslovili, německy, protože rumunsky jsme neuměli, vždy se nejprve rozhlédl, až pak buď rychle odešel, nebo se omluvně pousmál - a odešel. Jako matku malé holčičky mne zaujalo, že tamní lidé nepoužívali kočárky. Děti, i malá miminka, nosili v náručí. Že by kočárky neznali? Nevím.

Navštívili jsme také Konstanci a historické muzeum zde. Pak jsme šli do restaurace na náměstí. Vypadala dost dobře. V podstatě nikdo tam nebyl. Na náš požadavek, ať donese jídelní lístek, nám číšník řekl, že k jídlu mají brambory. Hleděli jsme na něj. A co jako k nim? Krčil rameny, že mají jen brambory. Nevěděli jsme, zda vše ostatní vyprodali, nebo je to normální, zeptat se nám bylo trapné. Číšník pak velice ztišil hlas a řekl nám, že pokud máme západoněmecké marky, může sehnat kuře. Marky jsme měli, ale nějak nás přešel hlad. Odešli jsme.

Na onom náměstí byla také cukrárna. Tak si osladíme život, rozhodli jsme se. Když jsme vešli dovnitř, byl tam tak neuvěřitelný zápach, že jsem musela ihned vyjít ven. V tom neuvěřitelném vedru bez jakékoli klimatizace či chlaldících zařízení se rozkládalo to málo jídla, co měli. Můj muž s bratrem statečně zůstali a vystáli frontu. Potřebovali jsme stejně nějak utratit naše peníze. Koupili něco jako větrníky. Ty ovšem prakticky stály ve vodě  v nefunkčním chladícím boxu, takže když je donesli ven, neodvážili jsme se tu rozmoklou měkkou hmotu jíst. Bratr chtěl vše hodit do koše, ale prakticky z ruky mu balíček vzala nějaká stará paní. Omluvně se usmála, asi se trochu styděla. My se styděli víc.

A tak jsme pak chodili na pláž, na kterou místní nesměli, a dávali si u baru vychlazené džusy, ty měli a byly dobré. A denně jsme si dávali meloun, ty tam prodávali.

Velice často nás kontrolovali policisté, pořád jsme museli mít u sebe doklady.

Ke konci pobytu na mne čekala paní pokojská. Zeptala se mne, zda bych neměla na prodej silonky, tedy punčochy. Nenapadlo mne vzít si s sebou v parném létě punčochy, takže jsem ji zklamala. Neodešla z pokoje. Chvilku postála a pak se mne zeptala, zda bych jí neprodala kalhotky  - a ukázala na igelitku, do které jsem denně odkládala použité prádlo. - Nejsou vyprané, řekla jsem jí.- To jí bylo jedno. - Mám dvě dcery, řekla, a prádlo není k sehnání. Kalhotky šiju sama. A tyhle jsou tak pěkné.

Nechala jsem jí tam v podstatě veškeré své spodní prádlo. A nic jsem za to nechtěla. Peněz jsme i tak měli dost a nevěděli, co s nimi.

Jednu památku mám doma dodnes. Zašli jsme totiž i do knihkupectví. Byli jsme ochotni koupit cokoli. Měli tam nějaké učebnice, pak spisy Lenina - to jsme poznali podle portrétu na obálce, pak něco od jejich velkého vůdce, ten byl také na obálce - Tohle kupovat nebudeme. To ty peníze radši naházíme do moře.

Ale měli také  rumunsko-německý slovník. Koupila jsem si ho. Mám ho dodnes. Nikdy jsem ho nepoužila, rumunsky neumím. Ale je pěkný, takový modrý.