Současné sbližování Kuby a Spojených států amerických musejí absolventi základní školy ve Velkých Hošticích sledovat se zjitřelou myslí. Tato škola totiž kdysi nesla čestný název "Základní škola československo-kubánského přátelství".
Takže jsme jako žáčci již s prvními písmenky a číslicemi nasávali informace o hrdinném boji kubánského lidu a mapa "Ostrova svobody" visela téměř v každé třídě. Chodby se hemžily hesly typu "Ruce pryč od Kuby" a všem nám bylo jasné, že zlí Američané na odhodlaný kubánský lid prostě nemají, a to ani vojensky, ani hospodářsky - navzdory embargu. Ostatně kubánský lid Amerčany pohrdal, neb na jeho straně byla leninsky prověřená pravda. A většina Američanů kubánský režim obdivovala a přála si tam žít.
Pravidelně a povinně jsme také navštěvovali výstavu o Kubě zřízenou v nedalekém zámku a tam si prohlíželi výtisky novin Granma a slaměné postavičky domorodců a mohli zhlédnout nesčetné fotografie hrdého a odhodlaného revolucionáře, hrdiny ze Zátoky sviní - Fidela Castra. V hierarchii naší školy stál výš než Julius Fučík, a to bylo co říct.
Do školy také čas od času přijížděly delegace kubánských soudruhů z velvyslanectví, což byla jímavá událost nejen pro všechny žáky a učitele, ale rovněž zajímavé zpestření žívota pro celou ves. Někteří kubánští soudruzi byli skoro černoši. Vítali jsme je chlebem a solí a mávali vlaječkami a volali "Viva la Cuba socialista". Jednou jsem dokonce měla tu čest zpívat sólově této delegaci kubánskou revoluční píseň ve španělském originále.
Nevím, proč se škola kubánského přátelství zrodila právě u nás na Opavsku. Soudruh ředitel to prostě tak nějak ve svém komunistickém zápalu zorganizoval - byl neúnavným propagátorem kubánské socialistické cesty a socialismu ve všech podobách vůbec. Ostatně byl to on, kdo nám v hodinách občanské výchovy tvrdil, že ještě naše generace bude žít v komunismu - a aby nám toto očekávané štěstí spojené s blahobytem všech, zejména pak dělnické třídy, názorně přiblížil, řekl, že to už nebudou existovat peníze a v obchodě si každý vezmeme, co budeme potřebovat. Už jsem si v duchu představovala svůj "nákup" v knihkupectví a můj soused v lavici, propadlík Jan se zasnil a řekl: To v trafice nezbude jediná cigareta.
Kuba byla prostě v životě velkohoštické školy všudypřítomná a boj s americkými imperialisty nekonečný, leč spravedlivý. Je historicky dáno, bylo nám opakováno, že socialismus prostě kapitalismus porazí.
A teď tohle. Není vítězů, ani poražených, dalo by se říci. Embargo se možná skutečně již přežilo, tak jako se přežil kubánský i jakýkoli jiný socialismus. Fidel Castro možná už ani nesní svůj sen o revoluční Kubě. Možná už potřebuje jen klid. Ostatně většina jeho revolučního lidu by svůj ostrov svobody okamžitě změnila za život v "prohnilých" USA. A americký prezident Obama by se v této záležitosti neměl opět tvářit jako spasitel. Nic nespasil, prostě jen opět dělá ústupky.
Dětské iluze o hrdinném boji kubánského lidu vzaly dávno za své.
Zůstala jen pachuť z toho, jak nás blbli.
A základy španělštiny z tehdejší nepovinné výuky tohoto jazyka, který v tom byl nevinně.
