Kdysi lepší?

Rozhodně netrpím nostalgií po starých dobrých časech - a už vůbec se to netýká socialistické doby, ve které jsem prožila prvních třicet let svého života. Ale přece jen si občas řeknu - tak tohle by se dřív nestalo.

Po létech luxování a všelijakého čištění koberců jsme si koupili klepadlo a rozhodli se vyklepat koberce po starém způsobu. Manžel byl pracovně vytížen, a tak jsem se do toho pustila sama. A klepáč se zlomil hned při prvním koberci. V první chvíli mne napadlo, že jsem nějak přehnaně fortelná, ale pak jsem si vzpomněla, s jakou silou klepal koberce sobotu co sobotu můj táta. A celý život s jedním klepáčem. No může se stát. Koupím nový. V obchodě neměli ten zaplétaný z prutů, ale jen umělý. Tak ten byl pro srandu mravencům. Zlomil se zhruba při druhém klepnutí.

Videokazety a videopřehrávač. Já vím, ty dříve nebyly. Ale přece mne překvapilo, že naše videokazety s různými oblíbenými filmy i rodinnými nahrávkami postupně odcházejí. Vím, je možno si je nechat digitalizovat. No ale fotky ze svatby babičky, která se vdávala roku 1928, jsou stále v pořádku. A videopřehrávač? Když jsem požádala technika, který nám zrovna instaloval nový satelit, ať se podívá na videopřehrávač, že nějak blbne, díval se technik chvíli střídavě na přístroj a na mne, jako by nevěřil svým očím, a pak se zeptal, jak je ten přístroj starý. Popravdě jsem přiznala, že asi dvanáct let - a z reakce technika jsem pochopila, že to je u přístroje neopravitelný středověk.

Podobné to bylo nedávno s ledničkou, která přestala fungovat. Když opravář uslyšel, že ji máme osm let, doporučil rovnou koupit novou, protože na takovou dobu prý tyto spotřebiče nejsou stavěny. Proč jen jsem si během jeho slov vzpomněla na starou malou ledničku zaoblených tvarů, která provázela celé mé dětství a mládí a stála pak ještě - funkční! - dlouhou dobu ve sklepě jako rezerva.

Možná platí úměra, že čím menší přístroj, tím kratší doba životnosti, protože když jsem si nedávno postěžovala svým dospělým dětem, že můj dotykový telefon nějak zlobí, dostalo se mi odpovědi, že budu potřebovat nový, vždyť  tento mám již skoro tři roky. No to je pravda.

Kdysi jsme měli doma asi tak dvě propisovačky, do kterých se občas kupovaly náplně. Neměřila jsem to, ale víc jak dvakrát do roka jsme ty náplně neměnili. Teď mám byt plný propisovaček, které po vypsání rovnou házím do koše. Koupit náplň je úkol hodný Sysifa, a to mám známou trafikantku, která se ochotně opakovaně  snažila najít mi vhodnou náplň do oblíbené propisovačky. Nemožné. Každá tužka má dnes jiný druh náplně. A tak je jednodušší ji rovnou vyhodit.

Vrcholem všeho je ovšem lékařský teploměr - nebo alespoň jeho příběh u nás doma. Kdysi jsme skutečně měli doma jeden lékařský teploměr - a to celý život. Bílý rtuťový. V rodině manžela tomu bylo naprosto stejně. Oba tyto teploměry jsme zdědili a nepřikládali tomu nijak přehnaný význam, netušili jsme, o jakou jde vzácnost. Byli bychom jim nechali vyrobit polstrovaná pouzdra a vystavili bychom je ve vitríně pro obdiv a závist návštěv.

Ten první rozkousala naše tehdy malá dcerka - a pozor, funkcionáři EU! - ačkoli se jí i do pusinky dostalo pár kuliček rtuti, na náš pokyn je vyplivla, ostatní kuličky jsme smetli a vyhodili. Nikdo se neotrávil, všichni to ve zdraví přežili. I ty údajně smrtonosné výpary rtuti. Ten druhý teploměr manžel před léty rozbil téměř kuriózním způsobem - při setřásání teploty jím uhodil do knoflíku pyžama a křehký teploměr nepřežil. Zůstali jsme v klidu. Koupíme prostě nový. Koupili jsme. Od té doby již asi šest - několik klasických, ovšem bez rtuti, ať se proboha neotrávíme, máme i nějaké digitální. Všechny jsou pěkné, ale mají jednu drobnou vadu - neměří buď vůbec, nebo špatně. Náš poslední digitální si oblíbil číslovku 35,5 - přes tu nejede vlak. Touto teplotou oplýváme podle něj všichni. Pravdou je, že většinou umím odhadnout, že má někdo v rodině zvýšenou teplotu - přiložím mu prostě ruku na čelo. Ale kolik má, to už nevím. Nedávno jsem zajásala - do jazykového kurzu se mi přihlásila jedna magistra farmacie. Když uplynul nějaký čas a trochu více jsme se seznámily, řekla jsem jí, že mám prosbu. Nezáleží mi na ceně, na barvě, na tvaru a vzhledu vůbec, ani na tom, zda bude digitální či jiný - ať mi prostě sežene teploměr, který bude měřit teplotu. Mile se usmála a pravila: "Takový nemáme."

Aha.

Ale ty staré dva fakt měřily.