Je co slavit? - Samozřejmě!!

Tak tu máme opět 17. listopad. Státní svátek. Nepřipomínám teď Den studentstva, ani události roku 1939. Chci připomenout 24. výročí Sametové revoluce - tedy 17. listopad 1989.

Budete slavit?

A jako bych slyšela ten hlasitý nesouhlas, pobouřený křik a možná i vulgární nadávky.

Slavit - a co jako?!

Docela by mne zajímalo, zda ti, co dnes nespokojeně nadávají na současné poměry, kritizují a hlasitě křičí, jak je všechno špatně - zda nadávali i tehdy. Před rokem 1989. Za komunistů. Protože veřejně a hlasitě nadávat tenkrát - to vyžadovalo kus odvahy.

Nadávat dnes je tak jednoduché. Ale tenkrát.. Báli jsme se, co?

Pamatujete na ten všudypřítomný strach, vlezlé obavy z udání, na tu atmosféru lži a obav? Komunisté nejen zavírali své odpůrce, zavřeli hranice, odepírali kvalitní jídlo a léky, lhali, kde mohli - tisk, učebnice apod. Komunisté nám především odepřeli svobodně dýchat, vyjadřovat nejrůznější názory,veřejně srovnávat, posuzovat, třeba se i hádat.

Svoboda chyběla, strach byl.

Opravdu se nepamatujete na tu úlevu, když režim padl? Na to nepopsatelné nadšení a sdílenou radost, na to stmelení většiny národa?

Já se pamatuji velmi dobře.

A přes všechny chyby, které současný režim má, neměnila bych ani na vteřinu.

Tak jako každý rok i letos 17. 11. otevřeme doma šampaňské a připijeme si slovy:

Už nežijeme v socialismu. Chválabohu!