Il comandante nám slaví

Velký Il comandante, tedy Fidel Castro, dnes slaví narozeniny. My, obyvatelé Velkých Hoštic, zejména pak absolventi místní základní školy, to kvitujeme se slzou v oku. Jsme totiž absolventy školy s kdysi hrdým názvem:

Škola československo-kubánského přátelství.

Takže kubánský velikán provázel celé naše dětství i část mládí. Nevím, proč se tehdejší soudruh ředitel (a byl to především soudruh, ředitel až na druhém místě) zhlédl právě v revoluční Kubě a tolik obdivoval, ba miloval Il comandanta. Faktem je, že jsme jako škola získali tento hrdý název a s ním spojená určitá privilegia.

Kubánská vlajka byla pro nás stejně samozřejmá jako v té době ta sovětská, naše byla vždy až na druhém místě. Soudruh ředitel nám v hodinách občanské výchovy velmi působivě vyprávěl o hrdinném boji kubánského lidu, který jako oáza uprostřed pouště válkychtivých imperialistů vykořisťujících pracující lid pozvedl prapor za vítězství socialismu. A to vše pod vedením hrdiny všech hrdinů, čestného a statečného Il comandanta, tedy velitele, který to vše začal smělým útokem v Zátoce sviní, kdy v podstatě sám čelil přesile celé americké amrády.  Ve škole jsme měli pravidelné výstavky o Kubě a do tříd byly dodávány noviny s názvem Granma - byly kubánské a nejen že jsme jim nerozuměli, ani pěkné obrázky tam nebyly.

Soudruh ředitel se také zasloužil o zřízení Síně československo-kubánského přátelství v místním zámku a tuto jsme v rámci výuky pravidelně navštěvovali. Jezdily tam ale také delegace soudruhů a pracujících z celé republiky a občas i ze spřátelených zemí. Byly tam k vidění symboly revoluční Kuby, fotografie Il comandanta samozřejmě rovněž, dále výrobky kubánských pracujících ze slámy a onen tisk Granma.

Dále soudruh ředitel pravidelně jezdil do Prahy na kubánské velvyslanectví a  snažil se o návštěvu nejvyšši - tedy že by soudruh Fidel Castro přímo navštívil naši obec. Této vysněné mety sice nedosáhl, ale poměrně pravidelně k nám do obce a do školy jezdili různí kubánští soudruzi, i velvyslanec u nás byl, i první kubánský kosmonaut (ano, oni měli taé kosmonauta). A to pak obyvatelé vesnice dostali kubánské vlaječky a stáli kolem silnice a mávali, když soudruzi z Kuby přijížděli, ve škole jsme byli nastoupení a  vítali soudruhy voláním: Viva la Cuba socialista! a zpěvem kubánské hymny, kterou si mnozí dodnes pamatují. Já ji sice už neumím, ale umím píseň Fefita fefita, kterou jsem měla tu čest sólově zpívat soudruhům, neb jsem navštěvovala kroužek španělštiny a dobře zpívala. Ta píseň byla údajně oblíbenou písní kubánských revolucionářů, měla vcelku chytlavý nápěv a téměř primitivní text - jako že kohosi (možná revolucionáře) volá Pepička, volá jednou,  podruhé, potřetí a pak jde vařit kafe. To bylo celé a faktem je, že si soudruzi tehdy prozpěvovali se mnou.

Protože jsem jse učila španělsky, dopisovala jsem si také s několika kubánskými pionýry, což ovšem byla záležitost poměrně nudná, neb pionýři psali stále dokola tytéž fráze a o jejich životě jsem se nedověděla v podstatě nic, na žádnou otázku mi neodpověděli. Dnes již je mi jasné, že to bylo cenzurou, tehdy jsem tomu moc nerozuměla.

Také mi utvkělo v paměti, jak se delegace kubánských soudružek, které rovněž navštivily naši školu, tehdy podivovala nad kostkovým cukrem. Byly z něj nadšené a bylo jasné, že ho vidí poprvé. Asi byly zvyklé jen na cukrovou třtinu.

Dnes již samozřejmě škola ten podivný čestný název nemá a soudruh ředitel odpočívá v pokoji. Il comandante k nám nezavítal a oslavuje. Dávno je nám jasné, že tento člověk žádným kladným hrdinou nebyl a není. A že Kuba není a nebyla žádným ostrovem svobody, nýbrž že je nešťastnou zemí s nešťastným režimem i vedením.

A ze Síně československo-kubánského přátelství zbyla jen kniha hostů s nadšenými zápisy členů brigád socialistické práce.

A mně z oné doby základy španělstiny. Takže aspoň něco smysluplného.