Máme za sebou Dušičky a téměř každý i návštěvu hřbitova. A mnohý možná i zamyšlení nad smrtí. Nad tou smrtí, kterou tak často a tak rádi vytěsňujeme ze svých myslí, ze svých životů.
Lidský život se přece prodlužuje, lékaři dokáží téměř zázraky, žijeme v moderním světě.
Ale ona tu stále je. Smrt.
První setkání se smrtí si vybavuji docela jasně. Bylo mi kolem osmi a zemřela prateta, a to v požehnaném věku téměř devadesáti let. A já si usmyslela, že ji chci vidět. Tedy její mrtvolu. Matka mi to tehdy marně a opakovaně vymlouvala, ale já si nedala říct. Tak ustoupila a vzala mě večer s sebou. Možná to umocnil ten večer se svými stíny a zima s padajícím sněhem. Možná také skutečnost, že se konalo modlení za mrtvou, a to v jejím domě, kde se sešly příbuzné a sousedky, všechny v černém, a u svíček se modlily a zpívaly žalmy. Nu a vedle v místnosti ležela mrtvá teta Františka. Pro mne tehdy neuvěřitelný šok. Vypadala jako z vosku. Měla propadlé tváře, zavřené oči a špičatý nos. Hrozně mě to vyděsilo. Nikdy na ten pohled nezapomenu.
První setkání se smrtí jako něčím konečným a nezměnitelným byla pak náhlá smrt souseda. Byl to veselý a hlučný člověk, který pořád na někoho volal, hlasitě se smál a vůbec ho bylo všude plno. A pak ho ranila mrtvice. Bylo mi třináct a jemu něco málo přes padesát. Nedokázala jsem pochopit, že už ho skutečně nikdy nepotkám, že už na mne nezavolá, že prostě a definitivně není a nebude.
Pak mi bylo třiadvacet a mé výborné kamarádce o dva roky méně. Připravovala se na zkoušky na vysněnou UMPRUM a já jí pomáhala s jazyky. Vídaly jsme se denně a mluvily o budoucnosti. Co nás asi v životě čeká. Já už studovala univerzitu. Ona se vyučila, pak pracovala, pak to zkoušela a na školu se nedostala, teď to zkusila podruhé. A dostala se a přiběhla mi to hned říct a plakala štěstím. Byla středa a že to v sobotu spolu musíme oslavit. Slíbily jsme si to. Jenže ve čtvrtek zahynula u autonehody. V rakvi vypadala jako živá. Její maminka trvala na tom, že Hanka bude mít na sobě svatební šaty. Měla. Celá v bílém tam ležela a jako by spala. Ani stopa mrtvolnosti. Jen ukončený mladý život.
Pravidelně chodím na její hrob. A jako mnozí ostatní pochopitelně i na hroby dalších svých zemřelých. Strýc, který zemřel na rakovinu plic, ještě mu nebylo šedesát. Než zemřel, řekl, že nic krásnějšího než svět neexistuje. Děda umřel, když mi byly dva roky. Měl mě velice rád, naučil mě jména mnoha ptáků a pak se před chlapy u karet pyšnil, jak chytrou má vnučku. Babička umřela dlouho před tím, než jsem se narodila. Měla rakovinu žaludku a jako hluboce věřící si nesmírně přála poslední pomazání. Jenže pan farář tehdy neměl čas. Nedočkala se.
A tak o Dušičkách stojíme nad hroby těch, které jsme znali nebo o nich slyšeli. A asi je pravda, že našimi vzpomínkami žijí dál.
Každý z těch mnoha návštěvníků hřbitova by tak jistě mohl vyprávět o těch "svých" mrtvých.
Nebo i pomlčet. Protože něco se vypovědět ani nedá.
Třeba to, jak stojíte nad hrobem svých rodičů a myslíte na to, co všechno jste si neřekli. Nestihli, nemohli, nechtěli...
