Den horníků a havířů

Bývalo to v těchto dnech. Máma nás svátečně oblékla a jeli jsme do Ostravy na Černou louku. Slavit. Byl Den horníků.

Oslavy to bývaly velkolepé, s mnoha atrakcemi a mnoha umělci. Pamatuji se na Jestli se slečno nepletu od Milana Drobného, ten se mi jako holce líbil. Byly tam kolotoče a stánky a bylo veselo.

Slavili jsme, protože táta byl horník. I když - měla jsem v tom trochu zmatek, protože táta říkal, že je havíř.

Přesto Den horníků slavil. Jednou nás v rámci oslav vzali na vyfárání - stáli jsme na jakémsi dvoře a směrem k nám přicházeli úplně černí chlapi. Zastavili se kousek od nás a čekali. Poznáme toho svého? Bylo mi asi osm - tátu jsem nepoznala. Vůbec jsem do té doby netušila, že je v práci tak špinavý. Jen bílé oči těm chlapům svítily. Až když se táta usmál, poznala jsem ho a rozběhla se k němu. Potěšilo ho to.

Také jsem teprve později, při návštěvě Hornického muzea, poznala, v jakých podmínkách táta pracoval. Více než deset let rubal vpředu uhlí. Věděla jsem, že to je těžká práce. Ale netušila jsem, že se u toho nemohl ani postavit. Že se plazil. A že tam je taková tma. To proto měl na přilbě lampu.

V dětství jsem neměla problém jen s označením horník - havíř. Táta doma říkal, že rube na Františku. Tak že se jmenuje ta šachta. Ale když jsme tam přijeli, bylo tam velkými písmeny napsáno Vítězný únor. Ptala jsem se táty, jak to je. Smál se a řekl mi, že soudruzi tomu tak říkají. Ale že oni - havíři - fárají na Františku.

Táta neměl rád heslo Jsem horník a kdo je víc. Ale říkal, že havíři jsou správní chlapi. Že si nenechají nic líbit a že jsou to ti praví kamarádi. Až později jsem se dověděla, že táta spolu s těmi kamarády odmítl vyfárat, když k nám v roce 1968 přišli Rusi. Nebo že zachránil život dvěma kamarádům, které vyvedl jakousi vedlejší šachtou, když v dole vybuchl plyn. A nedovolil jim, aby si sedli, protože by už nevstali. Táta musel být statečný člověk. A na dvanáctiletou dřinu v dole rád vzpomínal. Tvrdil, že havíř se neztratí, protože je pracovitý, šikovný a jen tak někomu nenaletí. Když v dole skončil, vůbec neměl problém najít si práci. Trochu mi to nekoresponduje s tím, jak dnes vystupují horníci, kterým zavírají doly. Víceméně se staví do role chudinek, kteří už nemají šanci se uplatnit. To by se tátovi nelíbilo.

Také se pamatuji, jak nám ve škole soudružka učitelka vyprávěla, že se dnes už dělníci a jiní pracující nezdraví zastarale Dobrý den, nýbrž Čest práci.A ať se na to doma zeptáme rodičů.  Ptala jsem se pak doma táty, jestli se tak havíři zdraví taky. S úsměvem mi řekl, že havíři se zdraví Zdař Bůh. To už jsem rozum brala a věděla jsem, že tohle ve škole říct nemůžu. Slovo Bůh by soudružka učitelka snad ani nepřežila.

Táta už tady s námi není. Den horníků se možná ještě někde slaví. Oni si to samozřejmě zaslouží.

Zdař Bůh, táto.