Chudí, nechudí..

Je toho více a více, čím se naši vládní činitelé s mimořádně vyvinutým sociálním cítěním snaží pomáhat chudým, odstraňovat rozdíly mezi občany a přímo potírat chudobu.  

Z aktivit poslední doby jmenujme povinnost obcí poskytovat sociální bydlení, dále pak možnost na právní služby zdarma.

Snaha přenést na obce povinnost postarat se o bydlení chudým je zřejmě spojena s úsilím o odstranění současného stavu, kdy na dávkách na bydlení vydělávají prohnaní majitelé ubytoven. Namísto jednoduchého, srozumitelného a logického řešení, totiž naprosté zrušení této nesmyslné dávky, chce vláda v čele s ministryní s tak průhledným příjmením, až se zdá, že by mohlo jít o pseudonym - přenést starosti o bydlení určité skupiny obyvatel na obecní a městské úřady. Jeden z argumentů tohoto opatření zní, že na těchto úřadech občany znají, takže budou lépe vědět, komu bylení ano a komu ne. Odhlédneme-li od skutečnosti, že ve městech nikdo nikoho nezná, stojíme opět u nesmyslnosti jedné ze sociálních dávek. Ono by to mělo být naprosto snadhé - nemáš na bydlení? No tak nebydlíš. Nebo bydlíš v tom, nač máš.

Jenže my Evropané, tedy i Češi, máme jakási neodmyslitelná práva a nároky, která nesmějí být dotčena. Patří k nim i nárok na bydlení. Proto ta péče.

Teď ke všem oněm různým nárokům a právům začne patřit i právo na bezplatné rady právníka. Tedy nikoli zcela bezplatné - platit ho bude stát. Tedy my všichni. My nechudí. My pracující. Jakož platíme i všechno ostatní.

Bylo by dobré těm, kdo shora uvedené nápady vymýšlejí, připomenout, že existuje i celá řada dalších nároků a práv, která by měla být rovněž zohledněna. Právo na jídlo je uspokojeno sociálními dávkami, právo na bezplatnou péči zajištěno bezvýhradně zrušením i symbolického poplatku, právo na vzdělání je bez diskuzí, teď právo na právníka.

Co takhle právo na zlatníka? Neříkejte mi, že se ženy z chudých vrstev nerady zdobí šperky. Proč by jim to mělo být upíráno? Mohlo by být řešeno nějakou měsíční paušální částkou, tu by bylo možno sčítat a vybrat šperk jen jednou za čas. Nemajetní by se tak učili šetřit.

Právo na dopravu? Sice již existují jakési ne zcela využívané pokusy o příspěvky na dojíždění do zaměstnání, ale proč ta diskriminace? Proč jen do zaměstnání? Nemajetní mají přece právo jezdit kamkoli čimkoli. České dráhy by s tím neměly žádnáý problém - k režijním jízdenkám svých zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků by prostě ještě začaly vydávat režijní jízdenky pro chudé. Soukromí dopravci se mohou naučit totéž. A kdyby náhodou nemajetní zatoužili po jízdě autem, prostě by měli právo zajít za majitelem vozu, prokázat se potvrzením, že pobírají jen minimální mzdu nebo dávku stejné výše, a majitel by je musel  svézt. Cíl cesty by asi zpočátku určoval majitel vozu, prostě kam by zrovna jel, tam by chudého vzal, ale i to by se časem mohlo změnit, aby nedocházelo k diskriminaci.

Právo na kulturu? Permanentky do divadel, kin, na koncerty, do galérií - vše zdarma k dispozici vždy na jakémkoli úřadě, který se nachází nejblíže dané kulturní akci. To aby se chudí moc nenachodili.

V neposlední řadě by se nemělo zapomínat na právo cestovat. Právo na dovolenou je přece téměř svatým právem  každého. Jistě by se to nějak organizačně zvládlo - hotely by prostě určité procento svých pokojů musely vyčlenit pro chudé, cestovní kanceláře by totéž dělaly s poukazy na zájezdy a chudí by si rozšiřovali obzory.

Jistě by se našlo i mnoho dalších námětů a situací, v nichž jsou chudí diskriminováni a nejsou si rovni s nechudými. Bylo by asi dobréí zřídit nějaký úřad, který by toto vše kvalifikovaně řešil. Přičiny, proč je někdo chudý, by se samozřejmě neřešily ani nijak nezjišťovaly. Máme přece právo na ochranu soukromí, je nedotknutelné.

Jen jestli by pak nebylo lepší kategorii chudých zcela zrušit a nějakým vládním opatřením je prostě začlenit mezi ty bohatší a bohaté. Ať jsme si všichni rovni - to by bylo nejlepší.

Jenže to už tady bylo.