Češi a osobnosti

Idolem většiny Čechů a symbolem téměř všech hospod je voják Švejk. Figurka, jejíž podobu vytvořil malíř Lada, se stala prototypem čecháčkovství - té směsice předstírané blbosti, "vyčuranosti",   

neúctě až odporu k autoritám, nedostatku bojovnosti a bojeschopnosti. Přízemní voják Švejk - zřejmě takhle má vypadat český voják.

Tahle malost a přízemnost se na čas vytratila ze společenského života v době krátce po převratu. Vzpomíná si ještě někdo, jak jsme se my Češi stali pro svět vzorem bojovnosti, odporu, ale také jakési laskavosti a slušnosti? Za prezidenta Havla k nám pak jezdili nejvyšší státní představitelé civilizovaných zemí - od amerických prezidentů, papeže Jana Pavla po členy britské královské rodiny.

Jenže Čechům ten Švejk - a vše s ním spojené - zřejmě neskutečně chyběl. A tak dnes máme v čele státu prezidenta, pro nějž označení buran je v podstatě eufemismus, označení přízemní populista a hulvát rovněž zaostávají za skutečností. Prezidentova skvadra ovládla Hrad a od Mynáře po Ovčáčka jsou národu představovány takové figurky, že se jednomu tají dech. Prezident má kromě alkoholu a cigaret jako hoby ještě provokovat - a tak například nevpustí studenty na místo, kde to vše začalo - a ještě pak poděkuje policejnímu prezidentovi za svou ochranu. Přesto má důvěru a lásku většiny národa.

V čele vlády pak stojí sociální demokrat bez idejí, charismatu i názoru, v čele Senátu odborář a zemi fakticky vede politicky neschopný majitel firmy, jehož největším přínosem národu byly zatím ty rozdávané koblihy. Přesto má jeho hnutí stále největší přízeň českých voličů.

Možná by nám tedy mohl ten zmíněný Švejk připomenout, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. A Češi si tedy zaslouží tohoto prezidenta, tohoto premiéra i další bezvýrazné osoby bez charismatu i noblesy. Češi je prostě mají rádi, vidí se v nich, jsou tak jaksi "naši". I my jsme přece mnohdy hulváti, podvádíme, kde se dá, nemáme názor, nebo ho máme velmi primitivní.

A pak se náhle stane, že se mezi Čechy objeví Mistr. Člověk perfektně profesionální, schopný, pracovitý, noblesní, osobnost s velkým charismatem. A je oblíbený, uctívaný a v poslední době vzhledem ke statečnému boji s chorobou milovaný celým národem. Kde se tu vzal? 

Má-li národ v čele takové lidi, jaké si zaslouží, tak Karla Gotta jsme si v podstatě nezasloužili.

Cítíte ten nebetyčný rozdíl?