1982 - Návštěva Berlína, toho východního. Příjezd vlakem do šedého města. Hledáme známé, u kterých máme bydlet. Jsou to mladí bezdětní manželé, mají třípokojový byt na okraji města. Návštěva muzeí nna Museuminsel.
Zaujal zejména Pergamon, samozřejmě. Mohutné starověké památky. Brandenburger Tor a průhled do jiného světa. Sovětští vojáci se zbraněmi a strnulými výrazy. Na druhé straně žvýkající Američané. Zeď. Alexanderplatz a televizní věž.
Večer sedíme s mladými Berlíňany v jejich bytě. Neznáme se, jsou to známí kamaráda mého bratra. Hovor trochu vázne, vyprávím o dojmech z města, o nádheře a mohutnosti Pergamonského oltáře. Pak se zmíním, že zítra chceme zajít znovu na Alexanderplatz, vyjet na televizní věž a rozhlédnout se z tamní otočné kavárny. A Berlíňan mi řekne - Jděte tam až večer, to uvidíte ten nebetyčný rozdíl. - Dívám se na něj a on se mi dívá do očí a řekne: Rozdíl mezi Východem a Západem. Ta světla. - Víc neřekne. A já se neodvažuji ptát. Den strávíme prohlídkou města i nakupováním, mají tady pěkné věci pro malé děti. A my máme doma malou holčičku. Město je šedé, lidé spořádaní a víceméně nemluvní. Nečekaným zážitkem je oběd v jídelně na Alexu - jsme tam sami, personál je naprosto neosobní a stručný, jídla jsou přivážena jakýmsi šíleným systémem pojízdných pásů.
Večer pak jdeme podle rady našeho ubytovatele do fronty na Fernsehturm, tedy televizní věž. Vyjedeme výtahem a usedáme v kavárně, která se s námi otočí. A skutečně to vidíme. Ten nebetyčný rozdíl rozzářeného města, města mnoha barev a zřejmě i možností - a potemnělého města, ve kterém se nacházíme. A uprostřed nepochopitelná nesmyslná zeď. Nikdy předtím jsme tolik nepociťovali touhu podívat se tam - za oponu. Za železnou oponu.
Vracíme se do bytu a vyprávím o svých dojmech našim německým téměř přátelům. A z jejich strany zazní vlastně očekávatelná otázka - Co si myslíte o současném režimu? - A spustí se lavina. Vyprávíme si, jak se žije nám a jak jim. Je třeba říci, že na tom v NDR byli se svobodou hůře než my. Cestovat v podstatě nemohli. A navíc pořád viděli tu zeď. Do jejich bytu nás přivedla skutečnost, že jsme tehdy neměli peníze na hotely, mladí manželé s dítětem, já navíc ještě studentka. Potkali jsme lidi se stejným životním postojem. V té bídě to bylo fajn.
2019 - Jedeme do Berlína. Bydlíme v pětihvězdičkovém hotelu v centru tepajícího moderního města. První cesta vede k Brandenburger Tor. Vychutnáváme si tu možnost přechodu - teď jsme na Západě. A nikdo nám nebrání - mohli jsme prostě projít. Žádní vojáci. Hned vedle Brány je velvyslanectví USA. Jak symbolické. A také připomínka lidí, kteří se pokusili dostat přes Zeď - a zahynuli.
Vedle Brandeburger Tor Památník holocaustu. Tepající Kurfursterdamm, KaDeWe- chlouba západních obchodních domů. Památky, muzea, úžasné moderní stavby. Město, které staví a pyšní se modernou, protože má peníze. A je to sakra vidět. Zábavná show amerického stylu ve Fridrichstadtpalast - tam odsud se kdysi vysílal Ein Kessel Buntes. Usměvaví Berlíňané.
Kde skončili naši bývalí ubytovatelé, nevím. Možná tehdy utekli přes Prahu jako tolik obyvatel NDR.
Ta svoboda pohybu a myšlení! Nebetyčný rozdíl.
