Berlin (a dodržování pravidel)

Byla jsem v Berlíně už kdysi dávno - to ještě stála ta nesmyslná zeď a já se naivně chtěla vyfotit u Brandenburgské brány, což samozřejmě nešlo. Byla jsem v Berlíně teď a mohla se fotit u této brány ze všech stran.

Berlin se změnil - od mé první návštěvy ještě za socialismu samozřejmě nebetyčně. Ale od té poslední před deseti lety také velmi výrazně. Je z něj moderní velkoměsto, které dává na odiv své bohatství moderními stavbami ze skla a kovu, ve kterých se odráží okolí - a je to krásné. Je z něj také moderní velkoměsto, které dýchá kosmopolitostí a snahou zpříjemnit pobyt zde každému návštěvníkovi.

Něco se ale nezměnilo vůbec - jednak vstřícnost Němců k turistům a návštěvníkům všeho druhu. A pak přirozená samozřejmost při dodržování pravidel. Co je psáno, to je dáno. A tak by to mělo být.

Zažili jsme to již při jedné z těch ještě socialistických návštěv. Metro narvané k prasknutí, hlava na hlavě, málem se nedalo nastoupit. Když se nám to konečně podařilo, přes sklo jsme viděli prázdný oddíl."Proč tam nikdo není?" ptali jsme se udivěně našich německých přátel. "To je poštovní oddíl pro zavazadla," zněla odpověď - a všichni se i nadále mačkali v přeplněném vagoně. Když jsme vystupovali, zkusila jsem dveře onoho prázdného oddělení - nebyly zamčené.

Večer nás tehdy přátelé pozvali do restaurace. Mělo jít o vyhlášenou restauraci s dobrým jídlem, budeme asi muset vystát frontu na místa, sdělili nám. A skutečně - před vchodem jsme se spořádaně zařadili do fronty, stejně jako všichni ostatní. Číšník čas od času přišel a uváděl hosty na uvolněná místa. Ovšem vedle byly ještě jedny vstupní dveře, bez fronty. "Proč nevstoupíme tamtudy?" ptala jsem se. "Můžeme si vyhledat místa sami,  žádná fronta tam není." Odpovědí mi byly nechápavé pohledy mých německých přátel.

Náš německý bratranec nám jednou jel ukázat své oblíbené místo, kde loví ryby. Vyjeli jsme z města a jeli venkovní, téměř polní cestou, kterou najednou křižovala jiná ještě polnější. Semafor.  Nikde nikdo, o autech nemluvě. Byly to dlouhé minuty, kdy jsme tam stáli na červenou a byl čas přemýšlet, jak se dodržují pravidla.

A naposledy v onom současném Berlíně. Dcera, za kterou jsem tam jela, měla týdenní jízdenku na městskou dopravu. A bylo jí řečeno, že na tuto jízdenku s ní může po dobu dvaceti hodin jezdit druhá dospělá osoba, která to tedy má zadarmo. "Dvacet hodin?" ujišťovala se dcera u přepážky. "A jak se to označí? Jak to třeba vysvětlím nebo dokážu revizorovi?" - "To si musíte počítat sama." zněla odpověď.

Jak prosté.